Kauza klecových lůžek v českých ústavech odkryla jeden podstatný, avšak dosud zanedbávaný problém

Jasně to ilustruje konkrétní příklad, vysvětlený v dopise Martiny Dostálové, která se obrátila na internetové Britské listy poté, co se podrobně zabývaly problémem klecových lůžek, s těmito slovy:

" Jsem matkou těžce tělesně postiženého dítěte, krásného pětiletého syna Jakuba. Jsem vděčná za tu mezinárodní ostudu. Chybí tam, ale ještě jeden aspekt. A to, proč vůbec tolik dětí v České republice v ústavech žije.

Pracovala jsem jako moderátorka, když se mi Kuba narodil. Od začátku to byl těžký a složitý případ. Nikdy jsem ani na vteřinu nepomyslela na to, že se své zodpovědnosti za jeho život zbavím tím, že se ho někam strčím. Jsem tedy doma a starám se o něj. Je nádherný, komunikativní, veselý, A to i přesto že v pěti letech nesedí, nechodí, neleze, nemluví. Máme se moc rádi a život s ním je nesmírně náročný, ale fajn.

Co fajn rozhodně není, je podpora našeho státu. Jsem rozvedená, se synem jsme na životním minimu. Za péči o něj dostávám měsíčně 3 700 korun, nemám nárok na pečovatelku, výpomoc, nemám nárok na nic. Zachází se tu se mnou jako s asociálem a podivínem. Nechápu proč. Jsem zodpovědná a starám se o své dítě. Nikde jinde by se můj syn tak dobře neměl. Přestěhovali jsme se do Prahy, aby mohl navštěvovat vynikající speciální školku - Integrační centrum Zahrada, ale aby nemusel na internát. Kdo by v pěti letech chtěl dobrovolně na internát?

Bydlíme v garsonce s nájmem 7 000 korun, škola stojí téměř dva tisíce korun měsíčně, no a my žijeme z devíti tisíc.

Živí a šatí nás široká rodina, přátelé, občas se najdou sponzoři. Jsme vlastně žebráci - společnosti na obtíž. A já se ptám proč? Do šestadvaceti let jsem byla dobrým daňovým poplatníkem a teď jsem nepohodlnou matkou od plotny.

Upozorňuji na tento problém, kudy chodím. Píši dopisy a čekám na nový zákon. Nový zákon o sociálních službách se připravuje už přes deset let! A my žijeme každý den, Kuba roste a těžkne a není nám pomoci.

Ta situace se prostě musí změnit i za cenu mezinárodní ostudy. Mimochodem, píši paní Rowlingové, v České republice jsem zatím zastání nenašla.

Martina Dostálová, matka od plotny"

Martina Dostálová pak ve vysvětlování svého případu pokračovala:

Pokud zůstanete v České republice doma a staráte se o své postižené dítě, máte nárok na tzv. příspěvek v péči o osobu blízkou.Ten činí 3700 korun českých. Dalších 3500 korun českých si ze zákona smíte měsíčně přivydělat, přičemž platí podmínka, že Vaše předškolní dítě nesmí být ve stacionáři déle než 4 hodiny denně.

Ve chvíli, kdy se Vám podaří tuto částku navíc získat - vydělat, máte ze zákona povinnost okamžitě ji nahlásit na úřadech, kde Vám vyplácejí státní soc. podporu a doplatek do životního minima. Zjednodušeně řečeno, co si vyděláte vlastní pílí abyste si přilepšili, okamžitě Vám seberou na dávkách. Jste tedy tam, kde jste byli předtím s tím rozdílem, že jste uštvaní. Pokud se Vám podaří vydělat větší částku než 3.500 korun měsíčně, ztrácíte nárok na celý příspěvek v péči o osobu blízkou.

Ovšem ve chvíli kdy s dítětem skončíte neplánovaně v nemocnici , nemůžete tedy pokračovat v práci jste zákonitě okamžitě bez veškerých prostředků, neboť naběhnutí agendy zpět do systému sociálních dávek chvíli trvá.

Úspěšně jsem absolvovala konkurs na obsazení pozice moderátora v jednom nejmenovaném nově vznikajícím rádiu.Dostala jsem též pro mne velmi vhodný vysílací čas od desíti dopoledne do dvou hodin odpoledne.V praxi by to znamenalo odvést v osm dítě do spec. školky, a ve tři hodiny si ho poté vyzvednout.

Obnovila bych tedy živnostenský list - v ten okamžik bych přišla o první dávku - doplatek do životního minima.

Dítě jsem ovšem potřebovala mít ve stacionáři déle než čtyři hodiny - konkrétně šest - v tu chvíli okamžitě přicházíte o další dávku - příspěvek v péči o osobu blízkou.

U pracujícího člověka se též okamžitě zvyšuje sazba za stacionář, nebo chcete li spec. školku, zhruba na dva a půl tisíce měsíčně.

V konečném důsledku aniž máte jistotu, že vyděláte jedinou korunu, už jste bez příjmů.

Díky "Příspěvku v péči o osobu blízkou" jsem nejlevnější pracovní silou v této republice Nikdo jiný než matka milující své dítě by na takové podmínky nikdy nepřistoupil. Když rozpočtete mojí odměnu od státu za péči vychází vám zhruba pět korun na hodinu. Čtyřiadvacet hodin denně, neboť nejsou v republice rovnoměrně rozložené vhodné stacionáře, bez možnosti odpočinku, bez možnosti být sám nemocný, bez možnosti zaplatit si a odjet na dovolenou, s výhledem důchodu, který je vypočítaný z minimální mzdy...Toto je novodobé nevolnictví .

A teď z opačné strany. Pokud by moje dítě bylo v ústavu, stát by na jeho pobyt přispíval roční částkou zhruba 250 tisíc korun ročně. Není to trochu nepoměr? Komu fandí tento stát? Lidem zodpovědným, aktivním, pracovitým? Toto je dědictví komunistického systému, komunismus odešel, systém zůstal. A není vůle ho změnit. Tělesně postižení totiž nevolí, jejich matek si v České republice váží leda pár odborníků, kteří vidí, kam vede ústavní péče. Není jich mnoho. Pojem matka od plotny má velmi pejorativní nádech a my se divíme, že porodnost je mizivá."

Na dopis Martiny Dostálové se ozvalo několik dalších čtenářů s obdobnou zkušeností. Výtvarný kritik a malíř Jan Paul poukázal na to, že do téže pasti se dostává občan, pokud se doma stará o svého starého rodiče. Jan Paul se doma staral o svou matku. Cituji:

Také já jsem "nemohl" být nemocný, nemohl jet na dovolenou, ale o svoji maminku jsem se staral v tzv. péči o osobu blízkou "pouze" posledních pět let jejího života. Dožila se díky tomu úctyhodných 86 let, ale vím přesně, o čem autorka hovoří. Moje maminka alespoň seděla, mluvila, byla samostatná v základních úkonech a trochu pohyblivá s pomocí druhých lidí. Ti, kteří přijali morální odpovědnost a nedali své postižené dítě do ústavu, jsou ovšem státem trestáni dlouhodobě a to je nemravné.

Zmíním v této souvislosti ještě absurditu, v které jsem se já ocital pět let. Jsem umělec, tzv. osoba samostatně výdělečně činná a živím se výtvarnou činností. Když jsem se v roce 1999 rozhodl nenechat svoji maminku v ústavu (kde by se zcela jistě brzo zemřela) a vzal jsem si ji domů, musel jsem oficiálně zrušit svoji "živnost", pokud jsem chtěl dostávat oněch 3.700,- Kč. Občas jsem se tak ale dostal do paradoxní situace, když jsem některým návštěvám musel vysvětlovat, že mé práce jsou neprodejné. Ač jsem se sebevíc snažil, stále nemohli pochopit proč. Jistě lze namítnout, že jsem svoji "živnost" rušit nemusel, ano, ale to by šlo pouze ve společnosti, kde jsou peníze rovnoměrně rozprostřené. Tedy i mezi ty, kteří dělají něco tak nepodstatného jako je umění a ještě se starají o svého rodiče a dvě děti. Ani mě tedy nenechal stát, abych si přilepšil. Tak mě napadá, že ani nevím, co to je doplatek do životního minima, asi jsem zapomněl o něj požádat a tak třeba zbude těm, kteří ho ještě víc potřebují. Zítra si jdu beztak obnovit svoji "živnost", ponížení skončilo, zapomeňte!

Není sporu o tom, že péče, kterou mohou poskytovat postiženým osobám jejich vlastní příbuzní v domácnosti, je daleko kvalitnější, než jaké se jim může dostat ve státních ústavech, pokud ovšem jim stát pro to vytvoří příslušné zázemí. Taková péče by byla nejen kvalitnější, ale i pro stát levnější, než udržování postižených osob v ústavech. Je možno doufat, že dojde ke změně a dlouho odkládaný zákon o sociální péči bude konečně schválen?