Kateřina Smejkalová: Chceme schopný stát? Musíme změnit tři věci

20. květen 2021

Jen na málu věcí se zdá být aktuálně v české společnosti taková shoda jako na konstatování, že pandemie covidu-19 naplno odhalila již delší dobu tušenou neschopnost státu smysluplně a efektivně řešit, co je potřeba. Nechme nyní stranou otázku, do jaké míry tomu tak je, či není, a soustřeďme se spíš na překvapení a pohoršení, se kterými toto zjištění ve veřejné debatě zaznívá.

Tváří v tvář tomu, jak jsme ke státu a úředníkům a úřednicím v minulých dekádách přistupovali, je to totiž pokrytecké. A jen rozkrytí tohoto pokrytectví může vést k tomu, že se na kritizovaném stavu něco změní.

Čtěte také

Vlivem dědictví minulého režimu má u nás stát jako společenský aktér velmi špatnou pověst a má tak být pokud možno štíhlý a zajišťovat pouze nejnutnější rámec pro fungování společnosti. S tím se prolíná neoliberální představa státu jako poskytovatele služeb, které si občané a občanky ne nepodobní zákazníkům v obchodě platí ze svých daní. Jenže s tím rozdílem, že pořádně si zaplatit za kvalitní služby zároveň ochotní nejsou: zde totiž do celé věci vstupuje právě ona mantra úsporného státu financovaného z pokud možno nízkých daní.

To tak plodí situaci, ve které zejména vysoce kvalifikovaná práce úředníků a úřednic z ministerstev a dalších vysokých úřadů, odpovědných za návrhy zákonů, strategické plány, kritické systémy a státní zakázky nemá šanci konkurovat se mzdami, které nabízí soukromý sektor.

Vzdělávání lidí pro veřejnou službu

Autorka tohoto komentáře v této souvislosti dává obvykle k dobru anekdotu, jak před několika lety krátce pracovala na jednom ministerstvu na pozici vyžadující kvůli vyjednávání na evropské úrovni špičkovou znalost dvou cizích jazyků a její nástupní plat přitom byl pouze málo přes 20 tisíc korun hrubého.

Čtěte také

Na dotčeném odboru tehdy přesto pracovala řada mladých, šikovných idealistů – ze kterých tam ale velmi rychle nezbyl nikdo. Odcházeli za lepším nejpozději v okamžiku založení rodiny, které bylo za plat tak tak umožňující zaplatit pokoj v pražském sdíleném bytě nemyslitelné.

S tím jde ruku v ruce prestiž státních zaměstnanců. V české veřejné debatě by dlouhodobě většího otloukánka než právě úředníky a úřednice pohledal. Jak pak vůbec někdo může očekávat chytrý, funkční stát, když jeho protagonisty není ochoten ani dobře zaplatit, ale i je nadto demotivuje nebo od kariéry úplně odrazuje řečmi o „líných a neschopných příživnících“? Kvalitní státní správu zkrátka logicky mohou vytvořit jen špičkoví, dobře placení a doceňovaní lidé.

V neposlední řadě by také bylo třeba se zamyslet nad způsobem vzdělávání lidí pro veřejnou službu: není náhoda, že celá řada států, které považujeme za velmi dobře fungující, má nějakou podobu cílené profesní přípravy pro úředníky a úřednice, ať již jde o slavné elitní francouzské školy či německé duální vzdělávání propojující teorii státní správy s praxí v konkrétních úřadech.

Čtěte také

Není třeba dodávat, že tam je zároveň práce pro stát tak dobře finančně i symbolicky ceněná, že stát patří k nejprestižnějším zaměstnavatelům vůbec. S tím jde ruku v ruce také specifická profesní čest: úřednictvo tam není úslužný poskytovatel zaplacených služeb, ale rovnoprávný partner občanů a občanek.

Nebylo by tedy vůbec špatné, kdyby koronavirová krize představovala v tomto směru určitou katarzi, Česká republika koneckonců není jediná, kde se nyní veřejná pozornost obrací směrem ke státu a jeho schopnosti zajistit běžný provoz i řešit krize.

Nesmí však zůstat jen u stěžování si – to by naopak mohlo být bez rozkrytí strukturálních příčin kontraproduktivní, působit jen další rozklad a demoralizaci a dávat záminku k dalšímu zeštíhlování, když „nám ten stát přece očividně nefunguje“.

Takových strukturálních příčin přitom jistě existuje daleko víc než ty zde načrtnuté. U těchto tří, tedy nekonkurenceschopných platů, chybějící prestiže a cíleného vzdělávání, je nicméně nutně potřeba začít.

Autorka je politoložka

Spustit audio