Karel Wichs: Chilští horníci

Půjde-li všechno podle plánu, sjedou k nim ve výtahu speciálně vyrobeném pro tento účel dvě osoby: záchranář a doktor. Pořadí vytahovaných horníků už určil tým specialistů na povrchu, ale bude do poslední chvíle utajován. Kromě toho jej mohou horníci po dohodě s lékařem ještě změnit. Obecně řečeno, nejprve by měli vyjet na povrch ti nejšikovnější, pak nemocní a nakonec ti nejsilnější.

Pravdou ovšem je, že někteří horníci se bojí vstoupit do úzkého prostoru výtahové kabiny, který má v průměru pouhých 60 cm. Není tam prostor pro volný pohyb rukou a mnozí mohou prožívat úzkostné stavy. Člověk by řekl, že horníci zvyklí na práci v podzemí, nebudou trpět klaustrofobií, ale zřejmě tomu tak není. Rozhodující úlohu hraje asi stísněný prostor kabiny. Ta je proto mimo jiné vybavena telefonem. A pro případ komplikací při vzestupu též bombou, která bude do kabiny dodávat kyslík. Když se člověk nemůže pohnout, začne ho všechno svědit a nejradši ze všeho by se poškrábal. Proto podle některých pramenů dostanou horníci léky na uklidnění.

Chilská i světová média popisují statečnost zavalených horníků. Ta je mimo diskusi, ale určitě nespočívá v tom, že se dobrovolně hlásí zůstat v dole jako poslední. Není to vždy hrdinství ale strach. Jeden horník to jasně vyjádřil, když řekl, že podzemí je jistota a výtah nebezpečí. Vzhledem k tomu, že však v dole nechce zůstat věčně, tak jízdu nahoru podstoupí. Chilský ministr důlního průmyslu Laurence Golborne prohlásil, že nečeká žádné velké problémy, ale ty samozřejmě mohou nastat. Nejhorší by asi byl, kdyby se začala sesouvat zemina ve vyvrtané šachtě. Pro tento účel nakonec záchranáři vyvložkovali včera prvních devadesát metrů závalu ocelovými trubkami. Zbytek vrtu probíhal v pevné hornině. Stejně špatné by bylo, kdyby člověk v nepravidelně jedoucí kabině zpanikařil.

Sedmdesát dní v podzemí ještě žádný člověk nepřežil. I tím je osud 33 horníků jedinečný. Nebylo by divu, kdyby mezi nimi docházelo k hádkám, i když dnes není ještě chvíle o nich mluvit. Zmíněný ministr Golborne už to však naznačil, když řekl: „Nepochybuji o tom, že až budou nahoře, za několik dní nám budou vyprávět o těžkých chvílích, potížích a krizích, které dole prožili“. A prestižní španělský list El País před několika dny přinesl ifnormaci o jistém odporu proti autoritě, který se měl odehrát v podzemí. Přirozený vůdce topograf a vedoucí směny Luis Urzúa dokázal udržet pořádek a kázeň mezi horníky po sedmnáct dní, kdy nevěděli, zda je záchranáři najdou. Když je pak objevili, malá skupinka horníků, kteří nepatřili ke směně Luise Urzúy, si postavili hlavu a chtěli kopat svůj vlastní tunel na svobodu. To mohlo ohrozit všechny horníky dalším sesuvem. Došlo k rozepři, která se nakonec nějak uklidnila. Jak, to se snad dozvíme, až budou horníci vysvobozeni.

Neštěstí v dole San Juan má i svou politickou stránku. Sebastián Piňera, první pravicový prezident Chile po dlouhých letech, nastoupil sice do funkce teprve letos, ale už začal mít problémy s oblíbeností své osoby. Zasypaným horníkům však vyšel vstříc, hovořil s nimi po telefonu a přijel povzbudit i jejich rodinné příslušníky, kteří rozbili svůj tábor v poušti poblíž vchodu do dolu. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že prezident Piňera nechal urychlit záchranářské práce, neboť o víkendu by měl odletět na oficiální návštěvu několika zemí v Evropě. To ovšem nejspíš bude fáma, protože záchranáři určitě dělali co mohli, aby poslední rozhodující práce - vytažení horníků z podzemí – začala co nejdříve.