Karel Sedláček: Vzpomínka na balkon Melantrichu
Je to samozřejmě náhoda, ale balkon se stal jedním ze symbolů nástupu, ale i konce komunistické diktatury v Čechách.
Z balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí hecoval 21. února 1948 komunistický vůdce Gottwald, pozdější prezident, ozbrojené hordy zvané lidové milice, aby násilně skoncovaly s demokracií v Československu.
O 41 let později vyzýval představitel demokratické opozice Václav Havel, také pozdější prezident, aby se občané Československa k demokracii vrátili. Nehovořil však z rokokového paláce, ale z balkonu budovy na Václavském náměstí postavené ve stylu pozdní secese. Sídlily zde redakce deníku Svobodné slovo, týdeníku Ahoj na sobotu a knižního nakladatelství Melantrich.
Proč právě odsud? Těch důvodů bylo několik. Už před rokem 1989 patřilo Svobodné slovo, tiskový orgán Československé strany socialistické, k oblíbeným deníkům, protože bylo spolu s Lidovou demokracií, deníkem Československé strany lidové, méně propagandistické než ostatní tisk.
Psali jsme věcně a střízlivě. Ovšem cenzoři a ÚV KSČ nám nedůvěřovali, považovali nás za málo angažované přátele režimu nebo snad dokonce za jeho nepřátele. V tom měli pravdu. Někteří z nás byli dokonce osobně napojeni na disidentské kruhy.
Po masakru demonstrantů v pátek 17. listopadu 1989 večer na Národní třídě následoval politicky převratný víkend: rozšířila se nepravdivá zpráva o smrti demonstrujícího studenta (není bez zajímavosti, že šlo o syna naší redaktorky Jany Šmídové), studenti a herci vyhlásili stávku, bylo založeno Občanské fórum. Mezi účastníky zakládajícího setkání byl i Jan Škoda, ústřední tajemník Čs. strany socialistické.
Pondělní vydání Svobodného slova (21. listopadu 1989) bylo taky převratné. V úvodu první strany byla fotografie studentů se svíčkami z páteční demonstrace a prohlášení vedení ČSS a Svobodného slova odsuzující brutální útok na Národní třídě. Kromě výpovědi přímého účastníka demonstrace o tom, jak lidé marně ukazovali „máme jen holé ruce,“ jsme otiskli první hlasy odsuzující zásah.
Pondělní vydání Svobodného slova vyvolalo doslova poprask. Lidé diskutovali po celý den v práci, doma, v hospodě, ale také na Václavském náměstí. A především před budovou Melantrichu.
Po 15. hodině přišly stovky studentů vysokých a středních škol s transparenty a vlajkami. K nim se přidali další lidé. Z oken redakce jsme v úžasu zírali na zaplněné náměstí. Takovou spontánní demonstraci jsme ještě nezažili. Lidé cinkali klíči – „poslední zvonění“. Bylo příjemné slyšet volání davu: Svobodné slovo píše pravdu, Rudé právo lže! Kolem šesté se demonstrující rozcházeli a říkal jsem si, že k nim měl někdo promluvit.
V úterý dopoledne (21.11.1989) za mnou přišel náš redaktor Petr Kučera, že by představitelé OF chtěli promluvit k lidem, kteří asi zase přijdou před redakci. Samozřejmě jsem bez váhání souhlasil. Konkrétní organizační přípravy pak Petr Kučera rozvíjel s Milanem Nevolem, tehdejším náměstkem ředitele Melantrichu.
Krátce po obědě mně Petr Kučera informoval, že delegace OF byla u premiéra Adamce. Z vedení novin jsem byl v tu chvíli v redakci sám. S Petrem Kučerou jsme informovali našeho vydavatele. Souhlasil, ale vyslovil přání, aby nezapadla zásluha Svobodného slova a také ČSS, která jako první odsoudila zákrok na Národní třídě a vyzvala k otevřenému dialogu.
Krátce na to jsem v redakci přivítal Václava Havla a další členy delegace OF. S Petrem Kučerou jsme mu vysvětlili věcný háček. Budova a její balkon totiž nepatřily ani Svobodnému slovu, ani Melantrichu, protože komunisté palác po únorovém převratu zabavili. V roce 1989 vedl přístup na balkon z redakce Lidového nakladatelství, která v budově také sídlila, a to ve 2. poschodí.
Jsou tedy zcela lživá slova o tom, že jsme bránili Václavu Havlovi promluvit z balkonu k lidem na Václavském náměstí, jak se později objevilo v některých novinách. Je sice pravda, že soudruh šéfredaktor Lidového nakladatelství nebyl situací nadšen, ale nemohl v podstatě nic dělat.
Šéfredaktor Svobodného slova nechtěl promluvit. Později se ukázalo, že byl spolupracovník STB. Tak si někdo, snad Petr Kučera, vzpomněl na mou rozhlasáckou minulost a navrhl, abych vystoupil já.
Nejprve pozdravil lidi na náměstí charismatický Václav Malý a podle domluvy mne představil jako reprezentanta Svobodného slova. Po několika větách jsem se dostal k formulaci, že potřebujeme skutečný a otevřený dialog. V tu chvíli začalo snad 200 tisíc lidí pode mnou skandovat „Dialog, dialog!“ Slova se odrážela od protějších domů a ozvěna je vracela. Něco takového jsem si nepředstavoval ani ve svých nejbujnějších snech.
Snad pokaždé větě mně demonstranti přerušovali souhlasným skandováním.
Někdo mne ze zadu zatahal za rukáv. Byl to snad sám Václav Havel? A říkal – mluvte rychleji, než nám estébáci vypnou proud. Měl pravdu. Stačilo, kdyby jich pár přijelo a odvezli by nás jedním autobusem. Možná, že by bylo po revoluci. Nebo by měla zcela jiný průběh. Naštěstí se tak nestalo a začal pomalý a bolestivý návrat ke svobodě a k demokracii. Ale to už je jiný příběh.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
