Karel Hvížďala: O 8. květnu a svobodě

Vidím to jako dneska: Na zahradě kvetly magnólie, azalky, šeříky a rododendrony a na pole se snesli dva ruští parašutisté. Měli u sebe jen pistole, ruksáčky a kýbl se zavařeninou. Smáli se na mě a pod paží nesli schumlané padáky, které věnovali babičce. Jejich marmeláda byla moc dobrá, višňová a trochu kyselá. Chutnala báječně. Jedli jsme ji lžícema, které měli vojáci zastrčené v holinkách, rovnou z kýble. Ty lžíce měly ohnutá držadla, aby jim nezapadly ke kotníku.

Jak se posléze ukázalo, oba vojáci byli lékaři a na naší zahradě a na louce, kam dopadli, vybudovali lazaret. No vybudovali, to není asi to přesné slovo: z okolních domků a chat, kam se vloupali, vynesli na louku matrace a na nich ložírovali.

U nás na zahradě si v altánku na stole, kde jsme snídávali, udělali provizorní operační sál. Operovali provazy připoutané vojáky bez anestetik a oni strašně křičeli. Raněné a různě zbědované vojáky přiváželi na bryčkách či zrekvírovaných vesnických povozech tažených kravkami. A protože měli stále hlad, zvířata každý den poráželi a pekli je na rožních. Dostával jsem od nich nejlepší kousky masa a na oplátku jsem jim nosil vodu ze studně: často se totiž nemohli moc hýbat.

Bohužel to mělo neblahé následky: Zahrada i celé okolí brzy strašně zapáchaly fekáliemi, raněnými i spálenými zbytky zvířat, což babičku i maminku moc zlobilo. Lékařům to taky vadilo, nedokázali s tím nic udělat. Navíc na to asi byli zvyklí. Ke mně se chovali hezky, stále mě hladili a nosili na ramenou. Jeden z nich mi ukazoval fotografii a říkal: Eto moj malčik. I na maminku byli hodní, protože byla těhotná.

A stejně jak se náhle vojáci objevili, tak zase překotně rychle zmizeli. Odvezli je nákladními auty. Ty nejhůře zraněné za vesnicí v lese postříleli.

Zbyl po nich jen nepříjemný zápach, kterého jsme se dlouho nemohli zbavit. Fekálie a zbytky ohořelých zvířat děda házel do vykopané jámy na louce a zakrvácené matrace jsme pálili. Jediné, co po nich na zahradě ještě zbylo, bylo velké množství trpaslíků, které kradli z okolních zahrádek. Stavěli je k matracím a modlili se k nim jako k bůžkům. Ty trpaslíky jsme pak se sousedovic mädl, jak ji říkala babička, rozbili: snažili jsme se je operovat, jak to dělali ruští lékaři s vojáky. Ale protože to děvče ze sousedství bylo původně ze Sudet, musela se celá rodina vystěhovat do Bavorska. V šedesátých letech jsme od nich dostali pohlednici, v které stálo, že Gerda, jak se to děvče jmenovalo, si vzala amerického důstojníka a žije ve Virginii.

Později jsem na ruské lékaře, kteří se na rozdíl od Gerdy nikdy neozvali, ač si vzali naši adresu: možná skončili v Gulagu, rád vzpomínal. Za ty padáky, které dali babičce, jsem jim byl moc vděčný, protože babička mi z nich šila snad do půlky padesátých let trenýrky. Kvůli tomu jsem jim odpustil krádeže dědových a tátových hodinek. Že nám ukradli i svobodu, to mně došlo o pár let později, když jsem ani o tom, jak jsem skutečně prožíval osvobození, nesměl ve škole hovořit. Učitelka měla strach, že by něco takového mohla jen slyšet a hned nás okřikovala. Měla obavy, aby ji některá ze zapálených pionýrek neudala.