Karel Havlíček Borovský a "jeho" Poslední Čech

Připomeňme si nyní časy, kdy byl Havlíček mladým, ještě neznámým autorem, který se po svém návratu z vychovatelského pobytu v Rusku v české vlastenecké společnosti čtyřicátých let 19. století teprve orientoval. Vraťme se konkrétně k jeho prvnímu razantnějšímu vystoupení, pro něj tak typickému, tedy k jeho kritice Tylovy novely "Poslední Čech".

Třicátá a hlavně čtyřicátá léta 19. století byla obdobím dozrávání českého národa. Hlavní úlohu již tehdy nesehrávala úzká vrstva vzdělanců, konstituujících český národ v rovině vědecké: například Jungmann, Šafařík nebo Palacký. Tyto autority stále zůstávaly v čele hnutí, nicméně dříve charakteristická "personální omezenost" vzala časem za své. Novým faktorem se totiž stal širší proud měšťanstva, které toužilo po účasti na budování národa. Znalost češtiny jako předpoklad pro vstup do vlastenecké společnosti byl v této době v měšťanském prostředí naplněn, takže docházelo k růstu základny potenciálních vlastenců. Ovšem naprostá většina z nich se stala pouze konzumenty, kteří nekriticky přijímali vše, co jim bylo předloženo v českém obalu, samozřejmě za cenu poklesu "kvality českého vlastenectví". Hladu po vlastenectví tak odpovídala kvalita tehdejší tvorby s národním obsahem. Z dnešního pohledu se často jednalo o naivní díla. Česká společnost tehdy ještě nepřistupovala kriticky ke všemu vydanému, zvláště bylo-li to napsáno česky. Jednotlivé počiny byly hodnoceny spíše podle kvality jazyka, než podle kvality umělecké. Podobně tomu bylo zpočátku i v případě výše zmiňované novely Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech.

Toto dílo se nejprve setkalo s příznivým ohlasem. Někteří pamětníci s trochou nadsázky vzpomínali, kterak se tehdy po celé vlasti křičelo Hosana. Tyl v této době stanul na vrcholu své popularity a stal se uznávaným autorem, přijímaným bez výhrad. A do této idylické situace, která je Tylovi příznivě nakloněna, vpadl svou kritikou mladý Karel Havlíček Borovský. Tato postava byla pro většinu české společnosti ještě neznámá. Relativně nedávno se vrátil ze svého pobytu v Rusku. Jeho první články, které se objevily v českém tisku, nevzbudily zatím větší pozornost, na své větší vystoupení se teprve připravoval.

Ono zásadní vystoupení přišlo na stránkách časopisu Česká včela 1. července 1845, kdy uveřejnil dosud nevídaně ostrou kritiku Tylovy novely Poslední Čech. Jeho hodnocení bylo zásadní hned v několika směrech. Odsoudil obecně poměry dosavadní kritiky v české společnosti, dále vystoupil proti Tylovi jako beletristovi a konečně obecně proti onomu vlasteneckému směru, jehož byl Tyl podle jeho mínění hlavním reprezentantem. Pozastavil se nad neodborností dosavadní české kritiky, nad planým chvalořečením a nad ohledy, které na sebe vlastenečtí autoři brali. Na Tyla a jeho vlastenectví-vlastencování reagoval známou replikou: "Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělání národu."

Takto ostrá kritika byla něčím nevídaným. Obecně mohl přijít s kritikou vlasteneckých poměrů v české společnosti pouze někdo, kdo s ní nebyl spjat těsnými vazbami. A takovým člověkem byl právě Havlíček, který žil v Rusku v odloučení. Byl si vědom ostrosti své kritiky, ale zároveň také pociťoval potřebu upozornit na podobné nedostatky, které by mohly zavést českou společnost a její tvůrčí praxi na scestí. Celá polemika se nakonec přenesla i do pražských ulic a kaváren. Měšťanská povrchnost byla nyní vystavena myšlenkovému otřesu, který neunesla. Česká společnost se tehdy rozdělila na dva tábory. Na jedné straně "Tylovi", například Božena Němcová s manželem Josef Němcem či mladý J. V. Frič. Na straně Havlíčka stanulo mnoho tehdejších autorit, mezi jinými i František Palacký. Mezi oběma tábory pak docházelo k častým sporům. Sám Havlíček musel osobně čelit dotírajícím Tylovým stoupencům. Zajímavou vzpomínku na celé období sporu zachoval "tylovec" Josef Němec. "Středisko vlasteneckého především literárního světa byla toho času nově zřízená kavárna Fastrova v studených lázních blíž kamenného mostu. Jednoho dne objeví se v této kavárně znenadání Havlíček, nepřisednul si ale k naší společnosti, nýbrž usadil se docela o samotě. Spozorovav přítomnosť Havlíčkovu, usedl jsem si k němu já z jedné a mladší Braťka, též přívrženec Tylův, z druhé strany, tak že jsme měli Havlíčka uprostřed. Doráželi jsme naň nepříliš lichotivými slovy ohledně nadzmíněné kritiky. Nevím ani sám, jaký as smysl Havlíček pokládal našim slovům, že mu to dalo příčinu k poznámce ´snad mne nechcete dokonce bít, to já ode dneška nevyjdu z domu bez hole.´ A věru od té doby vídával jsem Havlíčka mimo dům vždy ozbrojeného notnou bambuskou."

Celý spor nakonec vyzněl jako Havlíčkův triumf a Tyl postupně ztrácel veškerou podporu. Jeho přátelé ho opouštěli a pražská společnost na něj hleděla skrze prsty. Zatímco tedy do července 1845 prakticky nikdo nic o pochybné kvalitě Tylových děl nevěděl, nebo vědět nechtěl, během několika následujících týdnů se mezi lidmi objevilo mnoho "prozřelých odborníků". Mnohaletá Tylova literární i organizační činnost byla mávnutím proutku zapomenuta a mnozí vlastenci objevili svého nového "hrdinu".

Bylo by však naivní domnívat se, že se nyní, po triumfu Havlíčka a havlíčkovců, přistoupilo ve společnosti k vyššímu aktivismu. Většina těch, kteří volali po činech, se k nim sama stejně nedostala. Společnost nadále zůstávala ve své většině pasivním konzumentem cizího díla a výsledkem byla pouze jedna zmařená kariéra. Obecně panoval souhlas s Havlíčkem, ovšem pokud o činech pouze mluvil. Tehdejší česká společnost, která byla celým sporem zasažena ve svém středu, prokázala ve své většině pouze svou nevyspělost a názorovou omezenost.