Karel Barták: Evropská unie se stará také o kulturní dědictví

Bavili se intenzivně o tom, jaké možnosti nabízejí nové technologie pro oblast ochrany kulturního dědictví a nakolik je profesionálové v tomto oboru umějí využívat. Jaké jsou zkušenosti s digitalizací nehmotného kulturního dědictví, jako jsou hudba, tanec či mluvené slovo. A jak mohou nové postupy přiblížit lidem dědictví hmotné, tedy architekturu, sochy či obrazy.

Čtěte také

Nepokoušejme se youtubering hodnotit, pojďme ho pouze sledovat, říká kulturolog

Účastníci se shodli na tom, že bezbřehé možnosti nemusejí vždy vést ke kýženému výsledku, tedy že technologie samy o sobě neusnadňují sdílení ani zprostředkování, pokud nejsou podepřeny myšlenkou a cílem.

Tím by měla být na jedné straně kreativní ekonomika, tedy hospodářský efekt, a na druhé povznesení lidského ducha, tedy blaho občanské společnosti.

Zaujal mě americký myslitel Michael Peter Edson, spoluzakladatel muzea Spojených národů v New Yorku, který na konkrétních příkladech dokazoval, že digitálně propojené sítě umožňují, aby si kulturní památky všeho druhu užívaly miliony lidí, kteří k nim normálně nemají fyzický přístup. Argumentoval, že kulturní organizace při správném využití těchto platforem mohou stimulovat obohacení života, ba aktivní občanství.

Šíření kultury pomocí YouTube

Profesorka Sheenagh Pietrobrunová z ottawské univerzity dokazovala na příkladu stovek online videozáznamů žen tančících v Turecku dervišské tance, že YouTube nemusí být nutně považován za popelnici kulturního odpadu, ale může být naopak prostředkem demokratického šíření kulturního dědictví navzdory odporu oficiálních míst.

V Turecku nesmí ženy tančit tyto tance a ani UNESCO s tím nic nenadělá. YouTube se tak stává útočištěm i inspirací.

Diskutovalo se o tom, že za posledních 20 let bylo na světě vytvořeno víc obrazů, fotografií, videí a filmů než za celé dosavadní trvání lidského rodu. A zatímco starší generace stále ještě vnímá rozpor mezi fyzickým, tedy hmatatelným, a virtuálním, mladí lidé žádný rozdíl nevidí.

To, co jedny rozrušuje nebo naopak naplňuje obdivem, mají druzí za běžnou součást reality. Ti, kteří záhy převezmou žezlo, budou na zprostředkování a konzumaci kultury hledět zcela jinak než předchozí generace.

Kulturní Evropa

Žádné jasné závěry z pražského semináře nebyly. Ani se nečekaly. Účastníci byli hlavně šťastní, že se vidí a že mohou debatovat. Byli tam akademici i praktici, lidé z muzeí, památkových úřadů i počítačových laboratoří.

Karel Barták|foto: Radko Kubičko

Akce byla pokračováním Evropského roku kulturního dědictví 2018. Tedy roku, který si na Evropské komisi vymohla občanská společnost – organizace památkářů jako Europa Nostra a další. Ačkoli předseda komise Jean Claude Juncker při nástupu do úřadu před pěti lety slíbil, že žádné takovéto „evropské roky“ už pořádat nebude. Natolik byly některé z nich formální.

Ale není rok jako rok. Tentokrát se povedlo za minimum peněz skutečně oslavit dědictví, které činí Evropu Evropou možná víc než cokoli jiného. A ukázat, že Evropské unii nejde jen a pouze o hospodářský růst, nakládání s odpady nebo zemědělské dotace, ale také o její historický a duchovní rozměr.

Autor je publicista