Karáskovo gesto

Ten je momentálně tvořen sedmi členy Unie svobody-DEU a třemi nestraníky. Původně byl poměr osm ku dvěma. Samozřejmě jde pouze o hru s čísly, která na reálné situaci příliš nemění. Svatopluk Karásek do poslaneckého klubu unionistů zamířil spolu s Táňou Fischerovou hned po volbách, a to z prozaického důvodu. Pro vznik klubu je potřeba minimálně deset poslanců. Pokud jejich počet klesne pod tuto hranici, zaniká, nebo nemůže být vůbec vytvořen. V praxi to znamená, že ztrácí svoje zázemí ve sněmovně a finanční podporu. Vzhledem k tomu, že unionisté vybojovali ve volbách pouze osm mandátů, potřebovali výpomoc od nestraníků. Podle očekávání do klubu zamířila Táňa Fischerová, která kandidovala na koaliční kandidátce na místě patřícím unii. A protože Unie svobody neměla příliš možností na získání desáté duše, dohodla se s lidovci, že nebudou proti tomu, aby se Karásek, na koaliční kandidátce nominovaný za lidovce, začlenil do unionistického klubu.

Když se po volbách probírala slabá místa stojednačlenné koalice, hovořilo se právě o Karáskovi a Fischerové. Jak ukázalo jejich dosavadní vystupování ve sněmovně a hlavně hlasování, může se vláda na podporu těchto dvou poslanců spolehnout. Právě z tohoto úhlu pohledu je celkem lhostejné, zda Karásek podporoval Špidlův kabinet jako nestraník působící v klubu unionistů, nebo zda jej bude podporovat jak řádný člen Unie svobody-DEU. Jak sám Karásek přiznal, jde spíše o gesto značící morální podporu unie. Vzhledem k vývoji ve straně, nemůže jít o politický kalkul. Strana se ve volebních preferencích dlouhodobě pohybuje hluboko pod hranicí volitelnosti.

Vedení není schopno na situaci reagovat a do čela Unie svobody se zrovna nehrnou lidé s jasnou vizí, která by stranu mohla dostat na výsluní voličského zájmu, a tím i do poslanecké sněmovny. Proto někteří z unionistů uvažují o tom, jak si zajistit politickou budoucnost a spíše stranu opouštějí. Hromadný příliv nových členů se nekoná a vstup Svatopluka Karáska do strany je spíše ojedinělý. Na Karáskově gestu je zajímavé také to, že se do sněmovny dostal díky lidovcům. Kdyby ho oni nenominovali na kandidátku Koalice, do sněmovny by se vůbec nedostal. Očekávalo by se tudíž, že se přikloní spíše na stanu KDU-ČSL. To, že se tak nestalo, je jednak důkazem toho, že Karásek vstupem do unie činí skutečně gesto, za kterým není kalkul zisku. Jinak by naopak poslanecký klub unionistů opustil a zařadil se k lidovcům.

Ti se dlouhodobě opírají o pevné voličské jádro, které je do sněmovny vždy dostane. Navíc lidovci dokáží z jakéhokoli volebního výsledku často vytěžit účast ve vládě. Existuje samozřejmě i další pohled na Karáskovo gesto. Jeho krok může být vnímán jako další impuls do diskuse, zda je v pořádku, aby poslanci získali svůj mandát díky podpoře určitého politického uskupení a v průběhu volebního období přestoupili jinam. Samozřejmě Karásek není úplně typickým příkladem. Jednak byl původně nestraníkem, jednak se ucházel o přízeň voličů na kandidátce Koalice, kterou tvořili lidovci společně s unionisty. Takže nejde o žádné dramatické zběhnutí. Přesto někteří lidovci jsou z Karáskova kroku rozladěni. Určitě méně než například v předminulém volebním období sociální demokraté. Od nich tehdy přeběhl do tábora ODS poslanec Teplík.

Nebo unionisté, kteří v minulém volebním období přišli o poslankyni Machatou. Ta se stala poslankyní za Českou stranu národně sociální, tedy za stranu, která se do sněmovny vůbec nedostala. O trampotách ODS s poslancem Kottem je asi zbytečné hovořit. Zkrátka v českých podmínkách si nemůže být žádná strana jistá, že nepřijde o nějaký ten mandát a že neposílí politickou konkurenci. Odchody poslanců z jedné strany a jejich vstup do jiné, nejsou výjimkou. Přesto Karáskův vstup do Unie svobody není žádným dramatem, ani velkým politickým podrazem.