Kampeličkáři jako obětní beránek pochybení úřadů

Nyní už kalendář ukrajuje dny z roku 2001 a důvěřivým lidem zbyly většinou oči pro pláč. Do kampeliček vložili střadatelé zhruba deset miliard korun a asi devadesát procent z nich je pryč!

Samozřejmě v České republice i nadále dobře fungují některé družstevní záložny. Ty velké však v drtivé většině zkrachovaly. Způsob jakým k tomu došlo, může také nabízet vysvětlení, že byly systematicky vytunelovány.

Mohou si za to družstevníci, tvrdí lidé z Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Jejich slovo by mělo mít velkou váhu.

Vždyť právě tento úřad by měl mít dostatek informací o hospodaření jednotlivých družstevních záložen. Problém je v tom, že s nimi velmi podivně zacházel. Třeba v tom smyslu, že svým způsobem ignoroval zprávy o špatně vedeném účetnictví, spokojoval se s pochybnými audity a nechaly ho v klidu i policejní materiály upozorňující na nebezpečí hrozící ze způsobu hospodaření některých záložen.

Takže velký díl odpovědnosti za problémy kampeliček leží na bedrech právě Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.

Absurdnost situace dokresluje ještě fakt, že tento dohled je placen ze zákonem daných příspěvků od jednotlivých kampeliček. Takže zjednodušeně řečeno, družstevníci si platili ze svých peněz úřad, který místo toho aby hájil jejich zájmy, je poškozoval.

Je to asi stejné, jako kdyby si někdo najal bezpečnostní agenturu, aby mu zajistila například ochranu při transportu značného finančního obnosu. Agentura by si cynicky vzala peníze a dělala by kroky, které by vedly k jejich ukradení. A je celkem jedno, zda by k loupeži došlo díky její nedbalosti, nebo kvůli tomu, že byla domluvena přímo se zloději.

Lze si pak lehce představit, že by šéf agentury okradeným klientům vzkázal, že si za to mohou sami, protože si měli peníze při transportu lépe hlídat.

Svůj díl odpovědnosti nesou také úředníci z ministerstva financí. Ti se k družstevním záložnám chovají jako k nechtěnému dítěti a byli by rádi, kdyby co nejdříve umřelo a už je neobtěžovalo. Proto mohlo dojít například k tomu, že družstevníci jedné ze záložen vycítili nebezpečí tunelování jejich kampeličky a chtěli tomu zabránit. Otálení úředníků na ministerstvu přispělo k tomu, že škoda se zvětšila a záložna se ocitla v nucené správě.

Právě průběh nucených správ pak dokazuje, že mnohdy lidé, kteří je vykonávají, nedělají maximum pro minimalizování škod. Naopak často za jejich působení mizí z kampeliček majetek v hodnotách desítek milionů korun. Pokud by k tomu všemu nedocházelo, pak by skutečně platilo rčení, že si za to mohou družstevníci sami. Tím, že svěřili peníze do záložen, se stali zároveň jejich podílníky a měli by se tudíž zajímat o to, jak se s nimi hospodaří.

Když zájem projevili, většinou dostávali neúplné a zkreslené informace. Když se k nim přece jenom dobrali, nedostali většinou šanci chod kampeliček změnit. Třeba kvůli tomu, že na záložny byla rychle uvalena nucená správa.

Družstevníky pak většinou zbavila iluzí, že by měla pomoci problémy kampeličky řešit. Naopak komunikace mezi nuceným správcem a družstevníky vázla a jejich majetek postupně nenávratně mizel. Přitom bylo velmi reálné, že s novým představenstvem se některé záložny mohly vzpamatovat a dál fungovat. Jak ukazuje praxe, nebyl o to asi zájem.

Takže ztráty se už počítají na miliardy korun. Ty s největší pravděpodobností zaplatí daňoví poplatníci. Nebude to však kvůli tomu, že naivní členové družstevních záložen svěřili peníze podvodníkům a zajímali se pouze o slibovaný vysoký výnos, ale z velké části kvůli tomu, že příslušné orgány nečinily to co mohly a hlavně měly.

A to přesto, že právě od družstevníků měly pro rázné kroky v mnoha případech dostatek podkladů.

ČRo 6 / RSE 22. února 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz