Kam táhnou lumíci?

V prvním norském překladu bible nahradila jednu z egyptských ran způsobenou kobylkami pohroma v podobě záplavy lumíků. Zatímco nálety sarančí obyvatelé Skandinávie neznali, záplavy hlodavců lumíků norských (Lemmus lemmus) byly pro ně celkem běžné. V létě roku 1970 vyjely například na silnice na severu Norska sněžné pluhy ne proto, aby sklidily nenadálou sněhovou nadílku, ale aby odstranily z asfaltu narůstající vrstvy mrtvých těl lumíků. V posledních patnácti letech ale záplavy lumíků někde zcela ustaly a jinde jsou vzácným fenoménem.

Tým vedený Kyrrem Kausrudem vyhodnotil data za poslední tři desetiletí a došel k závěru, že klíčové je pro přemnožení lumíků počasí během zimy. Lumík se dožívá tří až čtyř let. Zimu přežívá pod sněhem, kde se živí mechem. Samice vrhá mláďata i třikrát do roka a může najednou přivést na svět až dvanáct mláďat. Pokud jsou zimní podmínky příznivé, pak lumíkům v přemnožení nic nezabrání. K populačním explozím docházelo celkem pravidelně v tříletých až pětiletých cyklech.

Pro přezimující lumíky je důležité, aby napadl správný typ sněhu a zavládlo příhodné počasí. Pak spodní vrstva sněhu odtaje a na velkých plochách se vytvoří mezery mezi zemí porostlou mechem a sněhovým příkrovem. V těchto prostorách se mohou lumíci volně pohybovat a pást. Pod sněhem jsou chráněni před třeskutými mrazy a nestrádají ani hladem. V posledních třech desetiletích však stále častěji padá "špatný" sníh a následně vládne nepříznivé zimní počasí. Volné prostory se pod sněhem netvoří. Pokud už sníh přeci jen na styku s půdou taje, vzniká obvykle souvislá vrstva ledu, přes kterou se lumíci nedostanou k mechu. Příhodné podmínky pro přezimování jsou stále vzácnější, totéž platí i o populačních explozích lumíků.