Kam kráčí česká armáda?

To, co Titzovi vadí, je fakt, že jde o generála ve výslužbě, který svléknul uniformu teprve před několika měsíci. Takže v čele Ministerstva obrany by měl stanout sice po formální stránce civilista, tak jak je to běžné v členských státech NATO, svými životními zkušenostmi však de facto voják. To vedení Severoatlantické aliance nevidí příliš rádo. Vojáci v čele resortu byli naopak samozřejmostí v komunistických dobách Varšavské smlouvy.

Proto Titz volil slova o návratu do této éry. Pravá příčina Titzovy nespokojenosti však může být jiná. Místopředseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost totiž patřil mezi kandidáty na post uvolněný Jaroslavem Tvrdíkem. Takže se do Titzových slov může promítat zklamání, že premiér dává přednost někomu jinému. Tím spíše, že Tvrdík byl také, do doby než se stal ministrem, dlouholetým vojákem z povolání. Svědčí to, mimo jiné, o tom, že sociální demokraté sázejí na lidi z armádního prostředí na úkor politiků. Proto jejich vysvlečení do civilu bývá spíše formalitou.

Ostatně pro armádní reformu je lepší mít ve vedení schopného exvojáka, než tápající a věci neznalého politika. Zkrátka, nezáleží ani tak na tom, z jakého prostředí ministr obrany pochází, ale jaké kroky činí. Nástupce Jaroslava Tvrdíka bude postaven před velmi těžký úkol. Bude muset utlumit nereálná očekávání, která Tvrdík ve veřejnosti a také ve vojenských kruzích vyvolal.

Česká republika nemá ve státním rozpočtu tolik peněz, aby byla schopná financovat profesionální armádu v takovém rozsahu, jaký Tvrdík naplánoval. Takže Tvrdíkův nástupce bude muset masivně propouštět. Bude redukovat počet vojenských posádek a řešit dilema, do jakého typu vojska vlastně investovat. Pokud by vycházel z úspěšných zahraničních misí, museli by hrát prim chemické jednotky, zdravotníci nebo protiteroristické síly.

Právě tyto části armády v praxi dokázaly, že mají právo na svoji existenci a že dělají dobré jméno nejenom vojsku, ale celé České republice. To o zbývajících jednotkách nelze jednoznačně tvrdit. Naopak, například nedostatky ve strážní službě, špatné hospodaření a neutěšený stav techniky dokazují, že by bylo lepší se těchto částí zbavit. Tím spíš, že Česká republika je součástí Severoatlantické aliance, a v případě ohrožení země by neměl být nepřekonatelný problém zkoordinovat obranu v rámci NATO.

Také v poslední době, v tolik diskutovaném boji proti terorismu, nejsou tanky a dělostřelectvo zrovna nejúčinnější zbraní. Díky plánovaným škrtům v rozpočtu bude muset nový ministr pečlivě zvažovat do čeho investovat. Právě v této souvislosti je dobré připomenout Tvrdíkovu horlivost pro nákup nových stíhaček, který by státní rozpočet zatížil desítkami miliard korun, což by se nutně promítlo do finančních problémů při armádní reformě. Zjednodušeně řešeno, po nákupu nových stíhaček by na profesionalizaci armády nezbyly prakticky žádné peníze. Přitom v rámci NATO existují země, které disponují špičkovým letectvem.

Ochrana vzdušného prostoru, ve spolupráci s aliancí, by tudíž neměla být problémem. Tvrdíkův nástupce se přece jenom bude muset vyrovnávat se zátěží z nedávné minulosti. Řeč je o době, kdy armáda nesmyslně investovala do modernizace tanků a letadel. Kdy nakupovala nefunkční padáky a další nekvalitní výzbroj. To vše ji stálo miliardy korun. Pochybné investice však nepřináší žádný užitek. Většina těchto sporných kroků není spojena s Tvrdíkem, ale s dobou, kdy v křesle ekonomického náměstka seděl Miroslav Kalousek. Právě tyto danajské dary neúměrně zatěžují armádní rozpočet a snižují částku na reformu.

Takže nový ministr obrany by měl být nejenom schopným manažerem s ekonomickým rozhledem, ale měl by se rovněž opírat o silný politický mandát. Bez něj těžko rychlý přechod k profesionální armádě prosadí. Pro nestraníka je to téměř neřešitelný úkol. Proto lze v nejbližší době očekávat přechod od přehnaného optimismu, šířeného Tvrdíkem, k opatrnějšímu pohledu na armádní reformu.

Ostatně už pár hodin po přijaté demisi Jaroslava Tvrdíka se z vedení Ministerstva obrany začínají ozývat hlasy, že přechod k profesionální armádě se zpomalí, a že branci budou patrně na povinnou základní službu rukovat i po roce 2004.