Kabala - mystika v módě (I.)

24. září 2010

V každém náboženství můžeme nalézt proudy, které se snaží o hlubší porozumění své vlastní tradici, člověku a světu; jednotlivce nebo společenství usilující o bezprostřední zkušenost posvátna; vyhledávají - nebo jim je také bez jejich vlastního přičinění svěřen - přímý kontakt s "Absolutně Jiným".

Prožitky mystiků jsou nesmírně intenzivní, jejich optikou pak pradávné obsahy víry nahlížejí zcela novým způsobem. Vztahy mystiky a náboženského "středního proudu" jsou proto často napjaté. Mystika je zpravidla nejvyšším stupněm sebezdokonalování, završením dlouhé a trnité cesty náboženského života, je chápána jako koruna ctnosti vyhrazena "náboženským virtuózům", v žádném případě ne davům.

Židovská mystika se nazývá "kabala", což hebrejsky značí "přijetí" (rozumí se "přijetí tradice"). Ohledně jejího původu se vedou akademické diskuse. Podle některých můžeme její stopy nalézt už v esoterických narážkách v Talmudu a rabínských spisech z druhé poloviny prvního tisíciletí n. l. nebo ještě dřív v apokryfních spisech z počátku tisíciletí; kabala v pravém slova smyslu se ale objevuje až v 2. polovině 12. století v Provensálsku. Mnozí význační rabíni té doby se kabalou prokazatelně zabývali, své zkušenosti si však většinou nechávali pro sebe.

Až počátkem 13. století se začíná rozvíjet kabalistická literatura, a to jak v Provensálsku tak v Německu. Z této doby pochází spis Sefer jecira (Kniha stvoření), zabývající se vznikem světa, a taky Sefer ha-bahir (Kniha jasu). Centrum kabalistických studií se z Francie postupně přesunulo do Španělska: mystika kvetla krátce v Katalánsku a poté v Kastilsku. V kruzích kastilských kabalistů vznikl koncem 13. století spis Zohar (Záře), jenž se záhy stal nejdůležitějším kabalistickým dílem vůbec. Po vyhnání Židů ze Španělska (1492) hledali kabalisté útočiště v Itálii a na Blízkém východě. V Palestině působící učenec Moše Cordovero podal systematický výklad dosavadního kabalistického myšlení ve svém díle Pardes rimonim (Granátovníkový sad).

Logo

V roce 1550 založil v městečku Safed (hebr. Cfat) význačnou kabalistickou akademii, kterou vedl až do své smrti. Jeho žákem tam byl mezi jinými i Jicchak Luria. Ten ve svém díle, jež se nám dochovalo v záznamech jeho žáka Chajima Vitala, rozvinul původně spíše marginální rysy židovského mysticismu: položil důraz například na smrštění se Boha (hebr. cimcum), jímž byl vytvořen prostor pro stvoření světa sérií emanací z božského zdroje. Naneštěstí došlo během tohoto přenosu k rozbití nádob, v nichž byla božská záře uskladněna. Božské jiskry tak zůstaly uvězněny uprostřed hmoty a úlohou kabalisty není nic menšího než je vysvobodit a obnovit tak žádoucí prvotní stav stvoření a s ním i původního člověka, jenž se nazývá Adam kadmon. Z této tzv. "luriánské kabaly" pak masivně čerpalo hnutí chasidů (z hebr. chasidim - "zbožní") v 18. století.

Logo

Ne všechny mystické představy, které lze v kabale nalézt, jsou zcela ortodoxní. Součástí kabalistických doktrín se vlivem novoplatónské filosofie stala např. až do středověku v judaismu zcela nepřítomná a odmítaná víra v převtělování - metempsychosis. Rovněž mystická praxe, jako třeba metody Avrahama Abulafii (1240-1291), které sloužily k dosažení extatických stavů pomocí recitace Božích jmen, dechových a očistných technik (Abulafia se patrně inspiroval německými židovskými mystiky, islámskou mystikou - súfismem, možná i jógou), mají s židovskou ortopraxí, která spočívá v dodržování příkazů a zákazů Tóry, jen málo společného. Proto také bylo studium kabaly po staletí zapovězeno mužům mladším čtyřiceti let, o ženách nemluvě.

autor: Milan Žonca
Spustit audio