K oživení Visegrádu

Víme, že tento půlrok bude rozhodující pro konečný verdikt, o které země se unie skutečně zvětší. Moeller je optimista a citlivé problémy podřizuje svému zřejmě hlubokému a sympatickému přesvědčení o završení evropského snu, kdy podle něho všechny přijaté země budou rovnoprávnými partnery v demokratické spolupráci, budou mít přístup k největšímu společnému trhu s téměř půl miliardou spotřebitelů, a jak se zvláště zdůrazňuje, účast na společné zemědělské politice bude představovat základ pro jejich další rozvoj v tomto odvětví. Zkrátka podle těchto ujištění žádné druhořadé postavení v EU nově přijaté země nečeká.

V novinách ze stejného dne však čteme i zprávy ze schůzky premiérů tzv. Visegradské čtyřky, kteří zapomněli na roztržku z letošního dubna po kontroverzních připomínkách tehdejšího maďarského předsedy vlády Orbána o Benešových dekretech, a sešli se proto, aby deklarovali svůj jednotný postoj právě k tomu, aby noví členové EU měli stejné šance jako ti, kdo už v unii jsou. A jakkoliv na fotografii uveřejněné v Lidových novinách se všichni čtyři premiéři až přehnaně bujaře smějí, závěr jejich setkání vyznívá dosti hrozivě v tom smyslu, že kdyby se jejich země hned po vstupu do unie měly stát jen čistými přispěvateli do společného rozpočtu, a tak by na vstup vlastně doplácely, pak by připojení k EU odmítli. Tedy ostrý protiklad k optimismu dánského ministra.

Tato visegradská "ramena" lze celkem chápat, protože se blíží referenda o této věci a vlastním občanům je nutno ukázat, že i jejich vlády bojují proti různým pochybnostem, které by mohly výsledky referenda ohrozit. Ostatně i samo Dánsko vstoupilo do EU až po referendovém reparátu a i tak předloni odmítlo unii měnovou, takže dodnes platí tradiční dánskou korunou.

Ponechme však pro tuto chvíli stranou problematiku rozšiřování EU a zaradujme se nad tím, co u nás velký ohlas nevyvolalo, totiž nad samotným faktem oživení Visegradské čtyřky a příslibem dnešních premiérů, že tato více než žádoucí spolupráce bude i nadále pokračovat. Je pravda, že z této čtyřky odchází dosavadní český premiér M. Zeman, ale není nejmenších pochyb, že jeho nejpravděpodobnější nástupce V. Špidla tuto linii určitě nezmění, jak se to v 90. letech podařilo V. Klausovi, jehož známý a v politice nezřídka škodlivý závodnický duch ho stále ponoukal, aby v běhu do Evropy své nejbližší sousedy předstihl a svou zemi tam přivedl jako první. Visegradský blok, který mnohem lépe než samotné jeho jednotlivé části mohl působit jako veliká evropská regionální jednotka, jíž nutno respektovat, tím byl vinou české strany nezodpovědně podlomen a upřímná snaha Poláků a Maďarů, kteří i za tímto účelem poslali do Prahy jako své první velvyslance vynikající bohemisty Balucha a Vargu, tím do značné míry vyzněla naprázdno.

Visegradské skupině nemusí vadit, že po posledních volbách v Polsku, Maďarsku a ČR budou v nejbližší době u moci levicové síly. Jediný vážný problém teď představuje Slovensko, kde stávající premiér Dzurinda svůj post pravděpodobně neuhájí a celé zemi opět hrozí vláda nechvalně proslulého HZDS. Západ zatím podmiňuje svůj postoj ke Slovensku tím, Cali se v nějaké čelné funkci opět objeví V. Mečiar, a prohlašuje, že pouze bez něho by Slovensko považoval za schopné vstupu do NATO a do EU. Víme však dobře, že HZDS by bez Mečiara těžko existovalo a on sám by se asi po svém eventuálním vítězství jen tak asi vyšachovat nedal.

Takže tím by byla účast Slovenska v západních strukturách silně zpochybněna a je otázka, co by to udělalo i s onou nadějně oživlou Visegradskou čtyřkou. byla by škoda, kdyby to mělo znamenat její opětné utlumení. Nebyla by pak tím tolik potřebným pevným blokem na východní hranici Západu, ale jen málo významnou ponornou řekou, která sotva se objeví, už zase mizí pod zem.

rse@rozhlas.cz