K americko-ruským jednáním o jaderném odzbrojení

Jenomže tak jednoduché to není. Ve stejný den, kdy se začal plot demontovat, už byl radar znovu na jednacím stole. Ale ne v Praze či ve Varšavě, ne ve státech, které s americkou vládou podepsaly smlouvy o protiraketových základnách. O štítu se jednalo v Moskvě. Rusko podmiňuje zrušením tohoto vojenského projektu svou ochotu k dohodě o snížení počtu jaderných zbraní. Americká administrativa na to opakovaně odpovídá, že upustí-li Írán od záměru vyvinout jadernou zbraň, nebude protiraketový štít potřebný.

Rozhovory obou velmocí o smlouvě START, tedy o snížení strategických jaderných zbraní obou velmocí, budou zajisté vícestupňové a etapové a vrcholit by zřejmě měly - ač to nikdo neproklamuje - nějakou pokud možno konkrétní dohodou při druhém setkání Obamy a Medveděva. To první se konalo 2. dubna v Londýně, to druhé má být v červenci v Moskvě. Snížení počtu jaderných zbraní je jediný hmatatelný cíl, který si oba prezidenti vytkli na cestě k uvolnění americko-ruských vztahů po jejich postupném ochlazování během Bushovy éry. A byla dlužno říci zároveň érou prudkého oživení velmocenských ambic Ruska ovládaného v té době stále sebevědomějším Vladimirem Putinem.

Pokud právě probíhající jednání na odborné úrovni připraví oběma lídrům - Medveděvovi a Obamovi - podmínky pro uzavření dohody a oni ji uzavřou, nepřinese to jen likvidaci jaderných hlavic, ale také a především změnu politické atmosféry v celosvětovém i regionálním, tedy evropském měřítku. To by jistě bylo pro poměry v globální politice prospěšné, ale nelze mít iluze o tom, že by Rusko díky tomu zapomnělo na svou touhu po vlastním vlivu nad zeměmi, které nazývá blízkým zahraničím. Nároky na tento vliv formuluje Moskva stále častěji v nejrůznějších souvislostech. Před nedávnou pražskou schůzkou Evropské unie se šesti postsovětskými republikami, varoval ruský ministr zahraničí Lavrov před ustavením východního partnerství těmito slovy: ""Někdo by zřejmě chtěl, aby dotyčné země vstupem do východního partnerství uskutečnily volbu mezi orientací na Rusko nebo na Evropskou unii. Doufám, že se neodehraje žádný pokus o vytvoření nové dělící čáry."

Přitom Moskva sama jako první narýsovala novou dělící čáru, před kterou Lavrov teď varuje. Ještě ke všemu ji narýsovala silou zbraní, mocnou vojenskou operací, když loni v srpnu vytvořila svévolně novou hranici Jižní Osetie a Abcházie s Gruzií, ke které obě odtrženecké republiky dodnes "de iure" patří.

Ruská zahraniční politika dala již několikrát najevo, že smlouvu o jaderném odzbrojení bude Rusko ochotno se Spojenými státy dojednat, jedině dohodne-li se s nimi zároveň o problému, který ruští stratégové vidí v protiraketovém štítu a zejména v americkém radaru na české půdě. Americká strana na to stereotypně odpovídá, že upustí-li Írán od úmyslu vyvinout jadernou zbraň nebude protiraketový štít potřebný. Nicméně jednat o něm s Ruskem zřejmě bude bude. Kdyby ze své červencové schůzky odjížděli Obama a Medveděv s prázdnýma rukama, bez dohody o jaderném odzbrojení a bez jakéhokoli jiného pokroku na cestě k urovnání vztahů, znamenalo by to zmrazení statu quo, který, bohužel, je třeba to říci, mnohem méně vyhovuje Spojeným státům a také Evropě než Rusku. Evropa potřebuje partnerské vztahy s Ruskem už kvůli své energetické závislosti na něm. Spojené státy potřebují Rusko k bezpečnějšímu přístupu do Afghánistánu, než jaký mají v současné době přes Pákistán; potřebují, aby se Rusko v případě vyhrocení sporu Západu s Íránem nepostavilo po bok Iránu; a nakonec, i když nikoli v poslední řadě, rozhodně při své dnešní síle nepotřebují mít o jednoho mohutného nepřítele víc.

Bohužel, jak ztroskotání tak i úspěch Obamovy Ameriky v jednání s Ruskem o zlepšení vztahů a partnerské spolupráci může zemím, které kdysi patřily do sovětské sféry vlivu přinést nepříjemnosti. V případě navázání partnerských vztahů mezi oběma mocnostmi, se dá očekávat, že Medveděv s Putinem budou za svou vstřícnost chtít to, co stále opakují. Možnost ovlivňovat země, které bývaly v područí Kremlu. Na druhé straně, ztroskotají-li americko- ruská jednání o jaderných hlavicích, do nichž chce Moskva zahrnout záležitost protiraketového štítu, a převládne-li ve vztazích Spojených států s Ruskem by hluboká vzájemná nedůvěra, bude to právě tak znamenat konec pocitu bezpečí zejména pro zemi, která leží v tak strategicky citlivém a historicky osudovém místě jako Česká republika.

Věci se teď mají tak, že o tom, zda Rusko a Spojené státy budou v aréně globální politiky nesmiřitelnými soupeři nebo usmířenými partnery, rozhodne možná vývoj jejich sporu o radar v Brdech. Bude se nás to bezprostředně týkat, ale nedostaneme k tomu slovo. Taková situace nikdy neměla nastat! Ostatně přibližně víc než dvě třetiny národa se jí od počátku chtěly vyhnout. Ale nikdy nedostaly slovo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .