K 60.výročí lidické tragédie

Sám jsem např. před sedmi týdny v této relaci líčil začátek akce atentátu na Heydricha podle pamětí plukovníka Františka Moravce, který nepochybně u toho začátku byl. Přesto, jak mi pak bylo vyčteno, ledacos bylo jinak; jde zejména o Moravcův několikrát opakovaný údaj, že akci nařídil osobně prezident Beneš, který se pak také za Moravcovy účasti s oběma vybranými muži setkal a se slzami v očích rozloučil. A dále, že Kubiš s Gabčíkem byli do Čech shozeni koncem dubna r.1942. Historici naopak tvrdí, že podle záznamu Royal Air Forces Gabčík s Kubišem byli shozeni už 29. prosince r.1941 a ihned se spojili s účastníky domácího odboje a dalšími parašutisty, což měli od Moravce výslovně zakázáno. Rovněž prý není historicky prokázáno, že iniciátorem atentátu byl prezident Beneš a snad prý o tom vůbec nevěděl. Moravcova tvrzení, zveřejněná v knížce "Špion, jemuž nevěřili", historici považují za omyl.

Myslím že z psychologického hlediska lze takový omyl vyloučit, i když Moravec psal své paměti až 20 let po atentátu. Způsob, jakým popisuje své napjaté očekávání už několik dnů po shození Kubiše a Gabčíka, kteří měli izolovaně a co nejrychleji atentát provést, působí velmi věrohodně. Pokud jsou historici přesvědčeni, že tomu bylo jinak, je nutno Moravce usvědčit z vědomé nepravdy a pokusit se také osvětlit motivy, které by ho k takovému zkreslování skutečnosti vedly. Jde přece o jednu z nejzávažnějších kapitol 20. století, a je proto nezbytné zvážit, zda-li určité papírové údaje lze nadřadit svědectví člověka nejen přímo zasvěceného ale také seriózního a inteligentního, což celým svým životem osvědčil.

I o Lidicích je nutné zveřejnit informace co nejpřesnější a nejpravdivější. Televize Nova v pořadu "Na vlastní oči" přišla minulý týden s tím, že zničení Lidic bylo vlastně omylem. To vlastně není nový objekt. Faktem je, že nacisté rozlícení atentátem na Heydricha skutečně chtěli bezprecedentně vyhladit nějakou českou obec, hluboko v týlu všech válečných akcí. Jejich omyl byl jen v tom, že obětí se staly právě Lidice. O tom všem už v r.1945 tehdejší odbor politického zpravodajství při ministerstvu vnitra vedený nekomunisty Josefem Bartíkem a Františkem Kropáčem, vydal obsáhlou publikaci, která vychází z výslechů mnoha zúčastněných osob, protokolovaných už měsíc po skončení války. Z nich vyplývá, že na lidické tragedii měli podíl i Češi. Nikoliv přímou účastí na tom zvěrstvu, ale ustrašeností několika konkrétních lidí, která byla v dané situaci sice pochopitelná, nicméně i tak odsouzeníhodná.

Klíčovou osobou zde byl majitel továrny na suché baterie Palaba ve Slaném a také starosta toho města, Jaroslav Pála. Na toho dne 3.6. r.194ě připadl běžný úkol roztřiďování pošty pro celý podnik. Pála o tom do protokolu vypověděl: "Dostal se mi tak do rukou dopis, adresovaný sice na firmu, ale když jsem si jej podrobněji prohlédl, viděl jsem, že je adresován na dělnice závodního čísla 210; a to kromě toho ještě pod značkou Andulka.
Dopis zněl takto: "Milá Aničko, promiň, že ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal, onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, nashledanou tento týden, a pak se již neuvidíme, Milan." "Považoval jsem dopis za tak závažný", uvádí dále Pála, "že bych byl býval nemohl si srovnati se svým svědomím, kdybych jej chtěl zničiti, a proto jsem telefonoval na četnickou stanici ve Slaném."

Poručík četnictva, který tam Pálovo sdělení přijal, ohlásil případ přítomnému četnickému veliteli Františku Polákovi, který určil strážmistra Františka Vybírala, aby dopis v Palabě vyzvedl... Tento četník pak ve svém protokolu líčí, jak mu potom Pála předložil ten dopis, aby si ho přečetl. Na přímou Pálovu otázku, co tomu říká, Vybíral odpověděl: "Zdá se mi, že jde o docela obyčejný milostný dopis, jemuž nezasvěcený nemůže rozumět." Pála na to měl říci, že on za tím vidí jednoho z útočníků na Heidricha a dodal: "Už abyste ho měli, abychom měli jednou klid." Tuto větu však Pála později popřel. Zaměstnankyně č.210 byla identifikována jako Anna Maruščáková, bytem Holousy č.1. Toho času však byla nemocná a ležela doma.

Na zpáteční cestě se Vybíral (ve zlém tušení, že by ten dopis mohl způsobit nepříjemnosti", stavil u svého známého, aby mu půjčil motorku. Chtěl zajet do Holous, aby Marusczákovou zavčas upozornil. Motorka však nebyla rychle k dispozici a Vybíral nemohl čekat. Vrátil se na četnickou stanici a dal dopis veliteli Polákovi. Ten řekl: "Když je to od Pály, tak s tím musíme něco udělat" a celou věc zatelefonoval kladenskému Gestapu.

Aparát Gestapa se rozběhl na plné obrátky. První, za kým se vydali, byla ona Andulka Marusczáková. Ta - dovedeme si představit, pod jakým asi nátlakem, vypověděla, že se před několika dny seznámila s jistým mladíkem, o němž nabyla dojmu, že by to mohl být mladý Horák z Lidic, který před třemi lety zmizel někam do Anglie. Tuto vágní výpověď si Gestapo spojilo s tím, že dva muži z Lidic pravděpodobně slouží v československém zahraničním vojsku a mylně je ztotožnilo se skutečnými atentátníky. Tento objev byl nahlášen vítězoslavně do Prahy i do Berlína, a i když ještě před vydáním rozkazu ke zničení Lidic už bylo na Kladně i v Praze jasné, že jde o mylnou stopu, ze strachu před Berlínem nebyla akce odvolána a hrůzný čin byl proveden. Zcela nevinná Anna Marusczáková i její později dopadený ženatý milenec Václav Říha byli záměrně zabiti v nacistickém koncentráku, aby o omylu nacistického Gestapa nikdy nevyprávěli.

Tolik jen velmi stručně o svědectví protokolu z r.1945, kde čteme i tuto zajímavost: "Čtyři lidické ženy ve vysokém stupni těhotenství byly dopraveny do ústavu na královských Vinohradech v Praze v Dykově ulici, kde slehly a pak byly dopraveny bez dětí do koncentračního tábora v Ravensbrücku."
Ten zmíněný ústav se nacházel přesně v té budově, kde dnes sídlí Český rozhlas 6 / Rádio Svobodná Evropa a odkud k vám tento příspěvek k lidickému výročí vysíláme.

rse@rozhlas.cz