Jsou témata, s nimiž nelze hnout

29. únor 2004

Na veřejný přetřes se čas od času dostávají stále stejná témata. Říkám na přetřes. Neříkám na pořad veřejné rozpravy, protože po tom "přetřesení" z toho vycházejí ve stejné podobě, v jaké byla předtím. Rozprava (řecky: dialog) se tudíž nekonala. Vždycky za tím vězí problém, který je svou povahou problémem koneckonců filozofickým.

Například: je homosexualita variantou normy, anebo abnormitou, tedy poruchou? HS indisponuje člověka k rodičovství, tedy k vytvoření takového prostředí, které je optimální pro harmonický vývoj dítěte. Tím je v rozporu s tíhnutím, které je vlastní všemu živému, se zachováním druhu. Už z biologického hlediska ji proto nelze pokládat za normu, tedy ani za její variantu. Oponenti k této námitce vesměs mlčí.

Toto téma se u nás vynořuje s roční periodicitou ve stále stejně nedotažené podobě. Proto už ani nemám chuť se k němu vyjadřovat. Dneska se k tomu vyloženě nutím.

Podobně se to má s otázkou, zda lidské embryo je či není lidskou bytostí. Ta je v pozadí mediálního přetřásání takových témat jako potrat a v nejnovější době klonování.

Každý o sobě víme, že jsme zahajovali životní pouť jako oplozené vajíčko, jako embryo, pak plod, novorozenec, kojenec atd. To znamená, že tím embryem, tenkrát, jsem byl já. Tak jsem prostě začínal, i když jsem zatím neměl na to, abych o tom měl tuchu. - Každá normální žena, která normálně otěhotní a těší se ze svého mateřství - což je také normální -, dobře ví, že v sobě nosí nikoli shluk buněk, ale své dítě.

Pokud hledáme normu, tedy fair play našeho chování, máme vycházet z rozumění normální situaci. Snad ještě známe "Babičku" Boženy Němcové. Viktorka, která otěhotněla záhadným (tudíž nikoli normálním) způsobem, hodila své novorozeně do splavu. Nesoudíme ji, odpouštíme, byla šílená. Ale její čin byl sám o sobě nedobrý, protože novorozeňata topit nesmíme. A ani lidská embrya nesmíme hubit. Proč? Jaká je fair play vůči embryu? Je to jednoduché. K embryu se máme chovat tak, jak by si každý z nás přál, aby s ním zacházeli tak, jak by se mělo zacházet s ním, když byl ještě embryem.

Zpět ke klonování člověka. Je to vytváření lidské bytosti způsobem, který se zcela vymyká možnostem přírody (což neplatí o tzv. dětech ze zkumavky). Od tzv. reprodukčního klonování se odborná veřejnost distancuje. Žádný rozumný člověk si nepřeje takto vyrábět své děti, své spoluobčany; aspoň zatím. - Pak je tu ještě klonování tzv. terapeutické. I ono spočívá ve vytvoření embrya, tedy lidské bytosti, ale ta má být rozebrána na náhradní díly. Což by mohlo být pro jejich příjemce nesmírně výhodné. Ale je to naprostým popřením fair play vůči embryu.

Viktorka zahubila lidskou bytost, protože byla šílená. Zde je záhuba lidské bytosti dána předem účelově uváženým projektem, a to je rozdíl. Jako kdybychom někomu odebrali srdce nebo plíce a transplantovali je druhému, jemuž bychom tím zachovali život. Je to snad v pořádku?

I z čistě lékařsky pragmatického hlediska je to krok do tmy. Nevíme, jak se budou chovat embryonální kmenové buňky, až je vpravíme do postižené tkáně potřebného příjemce. Co když se stanou zdrojem nádorového bujení? Jakými experimenty - a na kom - si to ověříme? Odbrzdění novinářská fantazie tu dalekosáhle předbíhá reálné možnosti. Nemohu se proto zbavit podezření, že celá ta halasně polemická kampaň je lákavou mediální bublinou.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio