Jsou naděje na odsouzení komunistických zločinců?

26. červenec 2002

Za nedlouho tomu bude 13 let, co se začala bortit komunistická totalita ve střední Evropě. Prázdninový exodus tisícovek východoněmeckých občanů na západ přes Maďarsko a pak krátce na to přes Prahu de facto běh dalších událostí odstartoval k nezadržitelnému vyústění.

Do konce kalendářního roku 1989 pak postupně padly komunistické režimy ve všech kremelských satelitech, včetně toho nejstalinštějšího a také nejstrašidelněji vyhlížejícího rumunského. Pokud jde o tehdejší Československo, lidé byli bezprostředně po listopadových a prosincových událostech 1989 zaujati především znovunabytou svobodou a perspektivami, které z ní plynuly. Požadavek učinit za dost také spravedlnosti nebyl vysloveně na pořadu dne, aspoň pro většinu. Hlásili jsme se ke známé proklamaci "nejsme jako oni" a rozhodně jsme nestáli o pouliční lynčování nebo rychlé rozsudky, jako za stanného práva. Jenomže, volání po spravedlnosti sice nebylo tím hlavním, ale to neznamenalo, že by byl udělen jakýsi generální pardon vysokým komunistům a estébákům, že by mělo být 40 let totality vyřešeno několika spíše symbolickými tresty a přijetím lustračního zákona. Ale jak se zdá, nakonec to tak vlastně skoro dopadlo, aspoň podle toho, jak neuvěřitelně pomalu, nebo přímo s nulovým výsledkem postupuje proti komunistickým prominentům justice. Kdo vidí za tímto bezzubým děním určitý záměr, tomu to lze vlastně už dnes dost těžko vyvracet. Jistě nejde o nějakou kolektivní politickou vůli, ale normálně to nepůsobí, to je zřejmé na první pohled.

Výčet odkládaných soudů, odmítnutých žalob nebo osvobozujících rozsudků v případech příslušníků bývalých politických a represivních špiček je už předlouhý a postupující čas zřejmě pracuje pro žalované. Že si s tím justice jako by neví rady je buď nepochopitelné, nebo nezbývá připustit, že už nejde o náhody, ale že právě v soudnictví zůstal dostatečný počet lidí z minula, kteří mají vazby k někdejším představitelům moci a daří se jim spravedlnost obratně brzdit. Snaha odsoudit bývalé členy předsednictva KSČ, kteří buď žádali v létě 1968 o vojenský zásah v Moskvě a tedy se dopustili vlastizrady i podle tehdejších pokřivených zákonů, nebo ty, kdož se bezprostředně po vpádu armád snažili vytvořit nezákonnou kolaborantskou vládu naráží opakovaně na nedostatek důkazů a četné právnické kličky. Nedaří se odsoudit estébácké mučitele z 50. let, některé dokonce ani dostat před soud. Osvobozeni zůstávají ti, kdož horlivě stříleli na hranicích a někdy i přes ně.

A když už se zdá, že nastává určitý průlom, jako v případě prokurátora Karla Vaše, který osobně falšoval důkazy proti později popravenému generálovi Píkovi, přijde verdikt vyšší instance, který sice Vašovu vinu uznává, ale nalezne paragrafy, podle nichž nelze právníka, druhdy tak agilně sloužícímu absolutnímu bezpráví poslat za mříže.

Obecně se často říká, že dnes už většinou starce, kteří se především v 50. letech podíleli na brutální bezzákonnosti chceme spíše odsoudit morálně, než fyzicky, že jde především o pojmenování a dokázání viny, to je ovšem sporné. I když tak jako v případě Karla Vaše jde skutečně o velmi letité a vesměs nemocné osoby, přesto není jisté, zda by neměli za své hrdelní hříchy dožít život za mřížemi, byť jistě ne v nějakých drsných podmínkách. Ale odhlédnuto od této sporné otázky, stojíme stejně obrazně řečeno s prázdnýma rukama, protože nedochází ani k tomu symbolickému mravnímu odsouzení a oni, spravedlností nedostižení se cítí mnohem více jako vítězové, než jako někdo, kdo uznává své viny, omlouvá se za ně a lituje jich.

To musí být ovšem pro jejich oběti a pozůstalé dosti hořké a je to takové vlastně pro nás pro všechny. Naposledy veřejnost bezmocně pozorovala tento čtvrtek další osvobozující rozsudek v případě dlouholetého komunistického ministra vnitra a pozdějšího lidového premiéra Štrougala, který měl v první polovině 60. let osobně zabránit vyšetřování trojnásobné estébácké vraždy, spáchané krátce po únoru 1948 .

Můžeme si sice říkat, že se patrně nepodařilo opatřit výmluvnější důkazy o Štrougalově vině, nebo že šlo o více-méně zástupný pokus, odsoudit Štrougala aspoň za toto, když mu jiné činy zatím také prošly, včetně vlastizrady nebo ozbrojování milicí, úderné pěsti pracujícího lidu a mnohé a mnohé další. To ovšem na věci nic nemění. Když vidíme nadšeného Štrougala, který chválí perfektní průběh líčení a tvrdí, že on sám přece tehdy značně stál o to, aby všechny viny byly potrestány, nemůžeme se ubránit dojmu, že se nám starý aparátník a všefízlovský šéf bohapustě vysmívá a zbývá už jen malá naděje, že jeho a mnohé další soudruhy ona dobrá nálada konečně přejde, aspoň tedy na tomto světě.

Můžeme v to ovšem jen doufat, k čemuž je nyní, tak jako vždy po volbách a po nástupu nové garnitury k moci trochu důvod, bez ohledu na to, že právě v nedávných volbách dostali přímí dědicové totalitní KSČ skoro pětinu všech hlasů a jsou na nejlepší cestě z dosavadní politické izolace.

Sotva nová vláda usedla do křesel, ještě ani neprošla sněmovnou, už má před sebou pokus o nájemnou vraždu investigativní žurnalistky a nejspíš i causy rozsáhlé korupční činnosti, za níž se, zatím v mlze, ale přece jen rýsují obrysy bývalých estébáků a nomenklaturníků. Potvrdí-li se to, pak by se leccos mohlo přece jen začít hýbat.

rse@rozhlas.cz

Spustit audio

Více z pořadu