Josef Mlejnek jr.: Bulhaři torpédují pravoslavný koncil

Nicméně politické důsledky chystaného shromáždění všech čtrnácti světových autokefálních čili samosprávných pravoslavných církví mohou být docela zásadní.Odráží se to již ve volbě místa konání koncilu.

Původně měl zasednout v tureckém Istanbulu, dříve Konstantinopoli, hlavním městě Byzantské říše – kolébky pravoslavného křesťanství. A konstantinopolský patriarcha je dodnes formální hlavou společenství pravoslavných církví, byť nemá skoro žádné pravomoci. Avšak rusko-turecké napětí přispělo k přesunu místa konání na řeckou Krétu.

Ruská pravoslavná církev totiž v pravoslavném světě zaujímá dominantní postavení a s jeho pomocí hodlá aspirovat i na pozici jednoho z hlavních duchovních lídrů celého světa.

Z křesťanských církví je sice nejpočetnější církev katolická, ale na druhé místo by šlo zařadit právě Ruskou pravoslavnou církev, jakkoliv jsou údaje o počtu věřících diskutabilní. Protestanté jsou sice početnější než pravoslavní, avšak též organizačně rozdrobenější.

Liberální civilizace jako výjev z Apokalypsy

Vrcholní představitelé pravoslavných církví se nedokázali sejít přes tisíc let, a i proto byl koncil, připravovaný přes půl století, očekávaný jako zásadní událost. Nyní ale do jeho soukolí nasypali písek Bulhaři, neboť rozhodnutí se mají přijímat všeobecným konsensem a neúčast byť jediné ze čtrnácti oficiálních pravoslavných církví tedy koncil vlastně blokuje.

Logo|foto:Český rozhlas

Dle agentury Interfax Bulharská pravoslavná církev v programu postrádá řadu důležitých bodů, a žádá tudíž odložení koncilu. Některé jiné církve údajně kritizují předkládaný dokument o vztahu pravoslavných církví s ostatními křesťanskými konfesemi. Vadí jim například, že katolíci a protestanti jsou označováni za církve a nikoli za heretiky, kteří odmítají uznat pravoslaví coby jediné správné vyznání.

Podobná stanoviska ovšem přímo torpédují smířlivější politiku moskevského patriarchy Kirilla, deklarovanou letos v zimě při jeho historickém setkání s papežem Františkem v Havaně. Kirill totiž patrně nehodlá katolicismus považovat za hlavního soupeře. Naopak, úhlavním nepřítelem má být především západní liberální civilizace, jejíž pokračující dechristianizaci Kirill nedávno neváhal označit za „výjev z Apokalypsy“.

A v tomto zápase se katolická církev může dokonce jevit jako spojenec. Vzhledem k těsnému reálnému propojení Ruské pravoslavné církve s ruským státem, jež korunuje i velmi dobrý vztah prezidenta Putina a moskevského patriarchy Kirilla, snad ani není nutné případné politické konsekvence dopodrobna rozvádět.

Samozřejmě, záleží i na tom, jak se zejména k politickým aspektům Kirillových snah postaví ve Vatikánu, další vývoj kolem pravoslavného koncilu lze však určitě zařadit mezi závažná politická témata.