Josef Brož: Koho zajímá osud volyňských Čechů?

8. duben 2014

Ptal jsem se jedné známé režisérky, zda ji zajímá osud volyňských Čechů, zda to vůbec sleduje. Ona totiž sleduje hodně věcí. K mému překvapení tentokrát odpověděla jinak – a překvapivě upřímně: „Ne nesleduji, zajímá mne osud Ukrajinců…“

Mohlo by to možná vypadat humorně, kdyby to nebyla pravda. Nechávám stranou, že tito volyňští Češi jsou vlastně papírově Ukrajinci, nicméně ptám se, čím to je? Že by nikdo neznal žádný příběh ani jediného volyňského Čecha? Že by někteří zapomněli, že podobně jako Češi v americkém Texasu, nebo v rumunském Banátu, žijí dosud také Češi na Ukrajině?

Nemuselo by to být vlastně ani moc zajímavé, Češi – nebo potomci Čechů – žijí přece na mnoha místech, že? Ale protože se část volyňských Čechů obrátila na českou vládu, prezidenta a ministerstvo zahraničních věcí, že by se chtěli vrátit z toho ukrajinského chaosu do své původní vlasti, přestává to být zájem pouze folklórní.

Nedávno jsem s velkým zaujetím poslouchal v České rozhlasu Dvojka týdenní čtení s názvem Bývala krásná česká ves na Volyni, jež popisovala příběh Hulče, jedné z obcí, kde se od druhé poloviny 19. století usazoval čeští kolonisté. „Za tři čtvrtě století tam naši krajané vybudovali prosperující vesnice, hospodářství, živnosti, podniky, školy, divadelní spolky. A to všechno hromadně opustili...“ píše se v úvodu tohoto pořadu.

Čtěte také

Ano, po skončení druhé světové války se jich vrátila mnoho. Ta válečná zkušenost musela být strašná. Vypadá to ale, že z Volyně neodešli všichni. Pamatuji se, že i po listopadu 1989 mí kolegové z fakulty pomáhali organizovat návraty volyňských Čechů. Tehdy ještě měl možná někdo k tomu patřičné nadšení, vůli… a čas.

Minulý týden se volyňští Češi obrátili již s druhým dopisem na ministerstvo zahraničních věcí, vládu a prezidenta republiky. Agentura ČTK k tomu uvádí, že šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek zjistil, že „česká komunita momentálně není vystavena žádné bezpečnostní hrozbě a snahy o návrat části volyňských Čechů jsou motivovány spíše ekonomicky a sociálně“.

Na Volyni. Děda Josef Říha (1887) a babička Julie Říhová (1891)

Nechtělo se mi tomu věřit, a obrátil jsem s dotazem na mluvčí ministerstva zahraničních věcí, jak se celá věc má. Bez odpovědi. Obrátil jsem se na poradce ministra Zaorálka. Bez odpovědi.

Tak si myslím, že máme zase po čase ministra zahraničí, který je připraven zaplatit odvoz dvaceti zraněných Ukrajinců na ostře sledovaném náměstí Majdan, zatímco osud volyňských Čechů, s nimiž nás pojí hned několik generací a příběhů, spjatých s dějinami naší země (byli součástí Svobodovy armády, bojovali v legiích), nám dnes nejsou dost dobří.

Dotyčná režisérka, kterou mám jinak na Facebooku, patří k lidem, kterých potkávám v poslední době dosti. Nadchnout se dokáže pro mediálně zajímavou věc, zvláště když je to „in“ – ať už se jedná o vyvěšování tibetské vlajky, fandění Schwarzenbergovi, nebo třeba o pití kohoutkové vody v kavárnách. Ptám se sám sebe, proč ji nezajímá osud volyňských Čechů?

Ve své oblíbené kavárně Blatouch na Vinohradech jsem se zeptal mladého barmana. „Mne zajímají spíše osudy sudetských Němců!“ pravil s vážnou tváří. Myslím, že sudetští Němci už své zastánce mají, proč ale nemají zastánce volyňští Češi?

autor: Josef Brož
Spustit audio