Johann Gregor Mendel

Dvacátého července roku 1822 se v dnešních Hynčicích v čísle popisném 58 narodil německým sedlákům Rosině a Antonovi Mendelovým synek Johann. Nadaný chlapec se už v dětství učil od tatínka včelaření a zahradnictví. Nemalý talent projevoval i v základní škole v Hynčicích a Lipníku, a tak zamířil na gymnázium v Opavě a nakonec na olomoucký Filosofický ústav. Tam se věnoval studiu přírodních věd, jazyků a filosofie. Neutěšená finanční situace jej vedla k tomu, že roce 1843 vstoupil jako novic do augustiniánského kláštera v Brně. Díky tomu mohl pokračovat ve studiích. V roce 1847 byl vysvěcen na kněze. Mendel měl štěstí na "šéfa". Opat František Cyrill Napp jej na jedné straně zprostil služby duchovního v klášterním špitále, protože Mendelovi z této náročné práce hrozilo duševní zhroucení. Na druhé straně Napp podporoval Mendelův zájem o přírodní vědy. V roce 1851 mu umožnil studium na vídeňské universitě. Mendel se tu věnoval své velké lásce - fyzice. Studoval ji například u Christiana Dopplera. Zapsal si i další předměty, jež se ukázaly jako klíčové pro jeho další vědeckou dráhu, např. matematiku, fyziologii rostlin nebo mikroskopickou techniku.

Po návratu do brněnského kláštera dělí Mendel svůj čas mezi výuku ve škole, pokusy na hrachu, meteorologická měření a včelařství. V roce 1866 publikuje zásadní práci "Pokusy s rostlinnými hybridy" a položil tak základy genetiky. Pokusy na včelách, kterými chtěl potvrdit platnost zákonitostí dědičnosti u živočichů, skončily vyšlechtěním včelstev tak agresivních, že nezbylo, než je zničit.

Kdybychom se bláhově pokusili měřit Mendelovu vědeckou práci současnými kritérii, museli bychom konstatovat, že ve své době díru do světa neudělal. Výsledky svého bádání publikoval v bezvýznamném místním přírodovědném časopise a jeho stať se v následujících letech dočkala jen tří citací. Dnes, v době impakt faktorů a Hirschových indexů by to byl propadák. Přesto Mendel od základů změnil náš svět. Mnozí badatelé například s odstupem času spekulují, jak by asi vypadala Darwinova teorie o původu druhů přírodním výběrem, kdyby britský přírodovědec znal Mendlovy zákony genetiky.

Naštěstí byly v roce 1900 Mendelovy práce vyzvednuty ze zapomnění triem badatelů. Nizozemský biolog Hugo de Vries znovuobjevil mendelistickou dědičnost a využil ji k vytvoření konceptu evoluce prostřednictvím mutací. Německý botanik Carl Correns odhalil mendelistickou dědičnost a rozšířil ji objevem cytoplasmatické dědičnosti, jež není vázána na jadernou dědičnou informaci. Ve své první vědecké práci z roku 1900 cituje Correns jak Mendelovu zapadlou publikaci, tak v té době proslulé dílo Charlese Darwina O původu druhů. Paradoxem je, že Correns byl žákem Karla von Nägeliho, který Mendelovy objevy odmítal. Třetím objevitelem Mendela byl rakouský agronom Erich von Tschermak, shodou okolností vnuk muže, u něhož Mendel studoval ve Vídni botaniku.

V roce 1868 zemřel opat Napp a Mendel nastoupil na jeho místo. Tato a mnohé další "manažerské" funkce stály Mendela spoustu sil a času. Přesto i nadále bádal. Velké pracovní vypětí mu však podlomilo zdraví. Navíc kvůli nedostatku pohybu a dobré klášterní kuchyni hodně přibral. Lékaři mu jako prostředek k hubnutí doporučili kouření tabáku. Mendel se svědomitě "léčil" doutníky, ale na zdraví mu to nepřidalo. Zemřel 6. ledna 1884 na zánět ledvin ve věku jednašedesáti let.