Jmenování ústavních soudců

V Senátu je sice nejsilnější frakce ODS, která je k prezidentovým návrhům vesměs loajální, avšak celkové složení Senátu není prezidentovi Klausovi nakloněno. Mohou za to dvoje senátní volby v letech 1998 a 2000, ve kterých výrazně uspěli kandidáti tehdejší takzvané čtyřkoalice, kteří byli voleni jako protest proti opoziční smlouvě, na které se Václav Klaus jako předseda ODS výrazně podílel. Proto Senát v dobách smlouvy o politické stabilitě byl spíše opozičním elementem a nakloněn byl ve své většině spíše bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, kterému ostatně už od svého vzniku nezamítl žádný návrh na doplnění Ústavního soudu.

Samozřejmě Senát není nedotknutelný a je možné ho kritizovat za přístup k prezidentovým návrhům. Faktem je, že jde o přístup hodně zpolitizovaný, ač Senát i Ústavní soud by měly býti institucemi, jak o tom obhájci obou institucí často hovoří, kde by se politizovat mělo, pokud možno, co nejméně. Místo toho se například zcela otevřeně hovoří o výměnných obchodech ve stylu, když vy podpoříte toho, my zase nepodpoříme tamtoho. To je přesně ten styl, který známe z běžného dohadování o funkcích. Asi mu v politice nelze zabránit a používají ho i ti, kteří ho kritizují.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, senátoři samozřejmě nemusejí nikomu zdůvodňovat, proč odmítli prezidentovy kandidáty. Přesto některé výtky proti nim znějí zcela absurdně. Na odmítnutém Aleši Pejchalovi se prý některým senátorům nelíbilo, že prý pomáhal formulovat církevní politiku Ministerstva kultury. Vadili prý i někteří jeho klienti. Václavu Pavlíčkovi se prý zase vrátila jeho minulost, ovšem posuzovat někoho za to, co činil v 16. letech, je přece jen trochu zvláštní. Jako středoškolák byl totiž v jakési vylučovací komisi. Vladimírovi Balašovi zase byl vyčítán jeho posudek v kauze IPB, kde se přikláněl spíše na stranu investora, než státu. To byl jeho právní názor a je sporné, zda-li mu ho právě senátoři, hlasující politicky, mohou vyčítat. A Klára Veselá-Samková zase zcela nevyvrátila podezření, že si jako advokátka účtovala neoprávněné honoráře. Kromě toho jela tramvají načerno.

Výtky jsou to na první pohled až komické, avšak problém je v tom, že to jsou pouze ty výtky, které senátoři řekli nahlas a byly zaznamenány médii. Senátoři se ale při svém rozhodování řídí svým svědomím a posuzují celkový dojem z kandidáta. Jestliže tedy mají pocit, že kandidáti Balaš nebo Samková se do funkce ústavního soudce prostě nehodí třeba proto, že jsou ještě nevyzrálými osobnostmi, mají na to právo, zaručené jim Ústavou.

V té se praví doslova v článku 84 odstavec 1: Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Senátoři tedy mají právo prezidentova kandidáta schválit nebo neschválit. Toto jejich právo by prezident neměl jakýmikoli argumenty zpochybňovat. Za situace, kdy většina Senátu je poněkud jinak naladěna než prezident, to chce spíše trpělivé vyjednávání, než silná slova. Proto prezidentova reakce, kdy podle jeho mluvčího označil jednání Senátu za skandální a tato komora prý podle něj převzala odpovědnost za ohrožení fungování soudu, je neadekvátní.

Faktem je, že fungování soudu je opravdu už skoro měsíc ohroženo, skoro 3 týdny, bylo jeho plénum neusnášení schopné. Nyní disponuje 10ti soudci, což je podle zákona o Ústavním soudu minimální usnášeníschopnost. Právě v plénu může soud rozhodovat o rušení zákonů a jejich částí. Ústavní soudkyně Eliška Wagnerová sice prý pro ČTK řekla něco v tom smyslu, že plénum na svém 1. zasedání teprve rozhodne, je-li potřeba k rušení 10 nebo 12 soudců, avšak je otázka, jak ji tato úvaha vůbec napadla, když zákon v tomto směru hovoří poměrně jasně.

Kdo ovšem nese odpovědnost za nefunkčnost soudu? Samozřejmě, že obě instituce, které mají jmenování podle Ústavy na starosti. Část své odpovědnosti nese prezident, který své návrhy předložil relativně pozdě a nekonzultoval je se zástupci Senátu, což mu vyčetl i předseda Senátu Petr Pithart. Část odpovědnosti nese ale i sám Senát, který čekal na všechny Klausovy nominace, než je začal projednávat. To činit nemusel. A část odpovědnosti padá na vrub i takzvaným objektivním příčinám. Mandát prezidenta i ústavních soudců vypršel díky mladosti české Ústavy příliš těsně za sebou, proto nový prezident neměl dostatek času se na odpovědný úkol více připravit.

V každém případě by si Senát i prezident měli svou odpovědnost za fungování této instituce velmi rychle uvědomit. Bohužel prezident svými silnými slovy zatím přesvědčil spíše o opaku. Tvrdit, že tím, že senátoři využili svého ústavního práva, ohrozili činnost soudu, hraničí dokonce až s vydíráním. Tím je ostatně také opětovná nominace právníka Pejchala. Pokud ho senátoři odmítli v 1. kole, uznali by, že se mýlili, kdyby tak neučinili i v kole 2. Jde tedy spíše opravdu o provokaci a vyslovení nedůvěry Senátu, jak se vyjádřili někteří senátoři?

Prezident, pokud by si uvědomil svou odpovědnost, měl by spíše co nejdříve navrhnout senátorům průchodnější kandidáty. Jinak to bude spíše on, kdo na sebe převezme odpovědnost za ohrožení fungování soudu.