Jižní Amerika a obrat doleva

Na obzoru se rýsuje další střet, tentokrát mezi západní a latinskoamerickou civilizací. Jde o to, že se Jižní Amerika nezadržitelně stává rudým kontinentem, v němž se dostávají k moci jeden za druhým představitelé krajní nebo umírněné levice ve funkci prezidentů. Naprostá většina jihoamerických států má totiž prezidentské systémy s přímou volbou prezidenta, kteří mají obrovské pravomoci.

Ale nejde přitom jen o to, že se Jižní Amerika stává rudou, protože takové věci se v dějinách stávají. Spíše jde o to, že se její země stávají krajně nepřátelské vůči procesům globalizace, volnému tržnímu hospodářství a obecně vůči západním hodnotám. To vše je spojeno se stále rostoucí nenávistí vůči Spojeným státům americkým, vůdčímu státu západní civilizace.

Postupné pronikání socialistických a marxistických ideologií, které se odehrávalo v Jižní Americe ve 20. století, tak přináší nyní své plody. Nepochybným důvodem pro tento vývoj je velká sociální bída v dotyčných zemích, především v jejich venkovských oblastech. Volání po sociální spravedlnosti je pochopitelné, ale na druhou stranu je stejně nepochybné, že marxistickými metodami nelze k žádoucím výsledkům dojít.

Přesto se mnohé země Jižní Ameriky touto cestou vydávají a není pak žádným překvapením, že je lemována omezováním občanských svobod a práv, odbouráváním těch hodnot, na nichž se západní civilizace stala tak silnou a úspěšnou. Začnu tím nejrudějším prezidentem, Hugo Chávezem. Ten je prezidentem Venezuely, nebo přesněji řečeno Bolívarské republiky Venezuela.

Ta je prezidentskou republikou, v níž je hlava státu volena přímo lidem na 6 let a má v zemi téměř neomezenou moc. Opozice se ho pokoušela v roce 2004 svrhnout, ale Chávez díky lidovému referendu zůstal v úřadě, vládne dál a nyní mstivě likviduje opozici.. Ovládá také celou mediální scénu ve Venezuele a potlačuje téměř úplně všechny jemu nepřátelské mediální prostředky. Je to smutné v zemi, která si jako první v Latinské Americe již v roce 1811 dala do ústavy právo na svobodné vyjádření názoru.

Chávez hlásá jakýsi socialismus 21.století a hodlá ho uskutečnit díky tomu, že disponuje jako prezident obrovským naftovým bohatstvím země. Venezuela je totiž pátým největším exportérem ropy na světě. Chávez také platí dluhy těm jihoamerickým zemím, které se dají na cestu tohoto specifického socialismu a hodlá je také přednostně zásobovat touto surovinou.

Je to populista, který sází na sociální demagogii a tím si získává masovou podporu. Neprovedl žádné reformy, pouze rozděluje prostředky tak, aby uspokojil chudé masy, které za ním pak oddaně jdou. Další velkou postavou rodící se rudé Jižní Ameriky je Evo Morales, který se nedávno stal prezidentem v Bolívii na základě přímé volby. Tento jinak chudý stát má zase obrovské bohatství zemního plynu, o jehož využití nyní rozhodují lidé v referendu. Bolívie se také přihlásila k tažení Jižní Ameriky proti Spojeným státům americkým s cílem uskutečnit lidový socialismus, postavený na autokratické vládě vůdců, opírajících se o lidové masy.

Rudá jihoamerická civilizace má ještě další opory, i když ne tak silné. Jde o dvě největší země, Brazílii a Argentinu. Například Brazílie je také prezidentskou republikou s přímou volbou hlavy státu a tou je prezident Lula, bývalý revolucionář.

Ten stále více vychází vstříc potřebám tisíců rolníků, kteří chtějí získat půdu obsazováním velkých zemědělských dvorů, jinými slovy krádeží cizího majetku. V Brazílii není respektováno soukromé vlastnictví a svobodná tržní ekonomika zde také příliš nefunguje. Prezident Lula se hlavně koncentruje na sociální zajišťování chudých vrstev, již v roce 2003 bylo například zavedeno tzv.rodinné stipendium, v jehož rámci dostávají rodiny v určitém slabém sociálním postavení měsíčně finanční příspěvek.

K těmto účelům pak bylo zřízeno - jak jinak - celé nové ministerstvo. Poslední zemí, které byla zatím naplno zasažena rudou vlnou je Chile. Tam byla zvolena prezidentkou Michel Bacheletová, radikální feministka a marxistka, která žila dlouho v exilu v bývalé NDR.

Relativně bohaté Chile se může nyní těšit na léčebné marxistické kůry. Argentina je také prezidentským systémem, přičemž dnešní hlava státu, Nestor Kirchner, patří k levicovému křídlu vládnoucí peronistické strany a je přítelem Hugo Cháveze. Levicový režim má také prezidentská republika Uruguay. Její prezident Tabare Vazquez se dostal k moci, když obyvatelstvo odmítlo liberalizační a privatizační snahy předchozí vlády.

Situace je podobná i v jiných latinskoamerických zemích - obyvatelstvo žádá udržení silného státního surovinového monopolu, odmítá další liberalizaci a pokrok ve vývoji tržní ekonomiky. Spojuje si totiž tyto procesy s tím, co se v těchto zemích odehrávalo předtím, a sice s obrovskou korupcí, klientelismem a silným vlivem nadnárodních, především amerických koncernů.

To je třeba přiznat a je třeba také vidět, že mnohé latinskoamerické národy touží v rámci své civilizace po návratu k starým kulturním kořenům svých zemí. Mimo jiné to je také důvod, proč byl v Bolívii zvolen Evo Morales, který je svým původem Indián a proč bude patrně v dubnu zvolen v Peru další zcela levicový prezident Ollanta Humala, také původem Indián.

Ten dokonce sní o obnovení říše Inků. Je proto přirozené, že všichni tito levicoví prezidenti, vzešlí z lidových vrstev, sdílejí jednu ideologii - marxistickou ideologii spojenou se snahou vytvořit, nebo jak tomu říkají obnovit, starou latinskoamerickou kulturu a postavit ji proti západní civilizaci, šířené podle nich pomocí procesů globalizace, tržní ekonomiky a liberálních politických řádů.

Toto zvláštní spojení marxismu a nacionalismu je v Latinské Americe zvláště nebezpečným koktejlem. Jeden typický liberální autor napsal přitom nedávno v komentáři pro časopis Die Zeit, že Západ není žádnou kulturou ani civilizací, nýbrž že se definuje společným politickým a hospodářským řádem - liberální státností a tržní ekonomikou, a že vítězné tažení globalizace je založeno na tom, že tyto základní pilíře řádu mohou přijímat po celém světě.

A dodává, že v dnešní situaci nejde o konflikt mezi islámem a Západem, ale o konflikt mezi totalitarismem a liberalismem. To je podle mého názoru zjednodušené pojetí, redukující všechny konflikty, ať již politické, kulturní či přímo náboženské povahy na konflikt ideologií.

Autor nerozumí zvláštní propojenosti politiky, kultury a náboženství, která dnes ve světě převládá a oddává se iluzi, že svět se dá změnit tím, že se bude celý liberalizovat podle principů současné evropské civilizace. Bylo by to krásné, kdyby to bylo možné, ale možné to není. A dokonce bych řekl, že čím více bychom se těmto iluzím oddávali, tím rychleji by se blížil rozpad západní civilizace.

Rudolf Kučera