Jiří Tichý: Mladí vpřed, staří na svá místa

2. květen 2015

Který ze starších posluchačů neznal by tento totalitní slogan 50. let, kdy někteří mladí stávali se sekyráři a mnozí staří politickými vězni. I já připomněl jsem si jej před týdnem, když jsem se octnul v reji úžasných mladých lidí, dávajících sloganu současný obsah.

„Přijďte v pátek na otvíračku našich ateliérů,“ napsala mi loňská absolventka Akademie výtvarných umění, neb se mi na výstavě líbila její socha, což jsem jí promptně sdělil.

  • Jiří Tichý: Mladí vpřed, staří
    na svá místa
    " style="">
    Jiří Tichý: Mladí vpřed, staří
    na svá místa
    " style="">
    Jiří Tichý: Mladí vpřed, staří
    na svá místa
0:00
/
0:00

Nehodlám stát se vykladačem současné ani následné tvorby téhle bezvadné, českým národovectvím nezatížené generace. Mají jistě dost svých uměnovědců, umějících uchopit jejich práci v tvaru i náplni.

Sdílím jen radost a zanícenost, s jakou se neufňukaně vrhají do práce na príma projektech. A právě tímhle spolkem PRÁM, přihlásilo se 12 absolventů Akády a Umprumky k odkazu dnes již legendární vysočanské Trafačky, což slouží jim ke cti.

Z objektu bývalé prádelny, při zachování její industriální poetiky, vytvořili prostor pro podporu současného mladého umění s mezinárodním přesahem, v němž chtějí mj. podporovat autentické umění a alternativní vzdělávání. Zdá se vám to dostatečně bohulibě vpředové?

Čtěte také

Vzpomínáte, vy starší, na dobu, kdy v kumštu při vyslovení slova alternativní cvakaly stranickým funkcionářům zuby nevolí, a jiným bledla líčka strachy z možných postihů?

Poslouchal jsem muziku dívčího trojlístku Vobezdud a radoval se v předmájovém čase, že tito nemusejí se už pětadvacet let doprošovat žádných povolovacích komisí, co mohou a nesmějí vystavit, co mohou komu prodat či kam vyvézt, co zahrát v muzice nebo na divadelní scéně, co napsat a oficiálně vydat. Žádné již Dilie, Pragokoncerty, Artie a Artcentra, či jak se ty všemožné zařizovací, nařizovací a cenzurní instituce jmenovaly.

Nohou podupával jsem si do taktu, když obě mladé houslistky a harmonikářka uprostřed sdělovaly i mně, že „Mraky se roztrhly, slunce padá na zem, Ty možná nejsi a já jsem blázen, Už mě nic nebolí a křičím jak na lesy, Nejhorší konce dávno mě neděsí.“

Fany Lachmanová a Tereza Benešová z kapely Vobezdud

Nepřipadal jsem si mezi nimi jako fosilie, naopak cítil jsem se jako dokonale svobodný občan, vychutnávající slunečním jasem zalitou svobodomyslnou uměnímilovnou chasu.

Nu a po týdnu radoval jsem se ze stáří, jež stálo opravdu na svém místě. Spolu s jinými poslouchal jsem na ochozu Veletržního paláce devadesátiletého barda umění Stanislava Kolíbala, jak na své retrospektivní převážně kresebné výstavě s emotivností sobě vlastní rozehrál takřka dvouhodinový vypravěčský koncert, v němž nám nepoučovatelským tónem předestřel svoji kresebnou pouť od poloviny 60. let do současnosti.

„Vyjádřit bytí, to je to, co sleduji“, napsal v roce 1970, a jak vidno, platí to dodnes. Jak víme, geometrie svádí k dekorativnosti. U geometrické tvorby Kolíbalovy toto neplatí, ať je tvořena kresebnou čárou, nití, provázkem či světelným prostorovým efektem.

Post skriptum: Teprve osobnosti, mezi něž patří i Stanislav Kolíbal, dávají titulnímu sloganu ten správný smysl. Mimořádná expozice končí 3. května. Spěchejte! Bezvadní mladí vám už dozadu neutečou.

autor: Jiří Tichý

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.