Jiří Tichý: Mladí vpřed, staří na svá místa
Který ze starších posluchačů neznal by tento totalitní slogan 50. let, kdy někteří mladí stávali se sekyráři a mnozí staří politickými vězni. I já připomněl jsem si jej před týdnem, když jsem se octnul v reji úžasných mladých lidí, dávajících sloganu současný obsah.
„Přijďte v pátek na otvíračku našich ateliérů,“ napsala mi loňská absolventka Akademie výtvarných umění, neb se mi na výstavě líbila její socha, což jsem jí promptně sdělil.
Nehodlám stát se vykladačem současné ani následné tvorby téhle bezvadné, českým národovectvím nezatížené generace. Mají jistě dost svých uměnovědců, umějících uchopit jejich práci v tvaru i náplni.
Sdílím jen radost a zanícenost, s jakou se neufňukaně vrhají do práce na príma projektech. A právě tímhle spolkem PRÁM, přihlásilo se 12 absolventů Akády a Umprumky k odkazu dnes již legendární vysočanské Trafačky, což slouží jim ke cti.
Z objektu bývalé prádelny, při zachování její industriální poetiky, vytvořili prostor pro podporu současného mladého umění s mezinárodním přesahem, v němž chtějí mj. podporovat autentické umění a alternativní vzdělávání. Zdá se vám to dostatečně bohulibě vpředové?
Vzpomínáte, vy starší, na dobu, kdy v kumštu při vyslovení slova alternativní cvakaly stranickým funkcionářům zuby nevolí, a jiným bledla líčka strachy z možných postihů?
Poslouchal jsem muziku dívčího trojlístku Vobezdud a radoval se v předmájovém čase, že tito nemusejí se už pětadvacet let doprošovat žádných povolovacích komisí, co mohou a nesmějí vystavit, co mohou komu prodat či kam vyvézt, co zahrát v muzice nebo na divadelní scéně, co napsat a oficiálně vydat. Žádné již Dilie, Pragokoncerty, Artie a Artcentra, či jak se ty všemožné zařizovací, nařizovací a cenzurní instituce jmenovaly.
Nohou podupával jsem si do taktu, když obě mladé houslistky a harmonikářka uprostřed sdělovaly i mně, že „Mraky se roztrhly, slunce padá na zem, Ty možná nejsi a já jsem blázen, Už mě nic nebolí a křičím jak na lesy, Nejhorší konce dávno mě neděsí.“

Nepřipadal jsem si mezi nimi jako fosilie, naopak cítil jsem se jako dokonale svobodný občan, vychutnávající slunečním jasem zalitou svobodomyslnou uměnímilovnou chasu.
Nu a po týdnu radoval jsem se ze stáří, jež stálo opravdu na svém místě. Spolu s jinými poslouchal jsem na ochozu Veletržního paláce devadesátiletého barda umění Stanislava Kolíbala, jak na své retrospektivní převážně kresebné výstavě s emotivností sobě vlastní rozehrál takřka dvouhodinový vypravěčský koncert, v němž nám nepoučovatelským tónem předestřel svoji kresebnou pouť od poloviny 60. let do současnosti.
„Vyjádřit bytí, to je to, co sleduji“, napsal v roce 1970, a jak vidno, platí to dodnes. Jak víme, geometrie svádí k dekorativnosti. U geometrické tvorby Kolíbalovy toto neplatí, ať je tvořena kresebnou čárou, nití, provázkem či světelným prostorovým efektem.
Post skriptum: Teprve osobnosti, mezi něž patří i Stanislav Kolíbal, dávají titulnímu sloganu ten správný smysl. Mimořádná expozice končí 3. května. Spěchejte! Bezvadní mladí vám už dozadu neutečou.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.