Jiří Tichý: Chvála dotekům
„Jak se máte?“ po roce zeptal jsem se ženy z jistého tvůrčího mezinárodního tanečního ansámblu. „Dobře, díky,“ odpověděla s úsměvem ve tváři. „Usmíváte se, jako byste chtěla obejmout svět,“ nedal jsem jí prostor ke stejné otázce. „Vy taky vypadáte úžasně,“ reagovala na ono virtuální obejmutí.
Tímhle slovním dotekem polichotila mě v onu chvíli až k zapýření, ovšem i k zamyšlení z provinilosti. Jak mohu, krucifix, vypadat úžasně, když od středy žiji v symbióze s vnitřním žalem? Že by tento nikterak nedotkl se mého fyzična?
Než jsem se stačil dál zaobírat svým úžasně vypadajícím vzezřením v rozporu se smutkem, skupinka tanečnic a tanečníků započala při minimalistickém hudebním doprovodu ve stylu Philipa Glasse předvádět plavné dotekové kreace. Smyslné v páru i jen v dotecích vysílaných na dálku. S úžasem pozoroval jsem všechen ten příval citů, potěšení, rozkoše, bolesti a chvění.
Upřel jsem myšlenku do loňského podzimu, kdy jsem u nás doma tvořil péefko k letošnímu roku. Do rozevřených dlaní vložil jsem srdce, coby symbol lásky a uzdravení. Dotek dlaní a srdce stal se informací o vzájemné rezonanci, souznění. Jakým dotekem počastuji přátele a známé letos, zvažuji. Vloni naznačoval také naději, která umírá jako poslední, jak se říká. Co asi bude případný dotek symbolizovat nyní?
Hudba utichla, tanečnice a tanečníci dotančili. Fenomén doteků odezněl v prostoru i v mé duši, na chvíli. Slunce nepohaslo, slaboučký déšť neproměnil se v průtrž. Tramvajový ani automobilový provoz na rušné třídě se nezastavil, v přilehlé kavárně lidé dál popíjeli vínko či usrkávali horké caffé latte.
Mému intimnímu stesku navzdory, naštěstí. Naneštěstí však neustala rusko-ukrajinská válka, ani islámští bojovníci, snažící se přemalovat mapu Středního východu, nevzdali se téhle šílené vize. Příměří mezi Hamásem a Izraelem je natolik křehké, že si je nedovolím kamkoli přiřadit.
Zvláštní, právě při uvědomění si tohohle celosvětového smutku zrodil se v mé hlavě nápad, jak uchopit papírové přání k příštímu roku. Zůstanu věren osobnímu doteku, a někteří z vás, milí věrní posluchači, tento jistě vylovíte ze svých dopisních schránek.
Z tohoto doteku, s nímž se během života denodenně setkáváme, bude však vyzařovat cosi víc. Cosi, jako vytržený veršík z mně milé básně z knížky dávného přítele Jiřího V. Svobody Tykání s trávou: „Za chvíli až mi srdce dá výjezdní povolení do spánku, budu se na tebe dívat rukama. Mé dlaně a mé prsty znají tě od nepaměti nazpaměť“.
Post skriptum: Frajersky jsem si celá léta hrál na bezvěrce, a přitom, zabloudil-li jsem do ztichlého přítmí kostela, dotklo se mě vždy cosi tajemného. A já dnes už vím, co ten dotek znamenal. Až půjdu v neděli po druhé v životě do kostela zapálit svíčku, sejdu se s oním dnes už vědoucím dotekem z budoucí péefky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
