Jiří Stránský: Památník Šoa měl stát už dávno

Z nádraží v Bubnech bylo v jeho rámci odvezeno na smrt 50 tisíc pražských Židů. O tomhle projektu chci mluvit, i když tím znovu riskuju další dopis od anonymních Spravedlivých, co už mi taky vzkázali, že tenkrát v 60. letech, kdy nás komunistická moc musela pustit na amnestii, nás neměla pustit, ale spíš popravit. Abychom nešířili lži o režimu, v němž se – až na nás třídní nepřátele a jejich zlotřilou krev – ostatním žilo dobře.

O proměnu nádraží na památník se stará nezisková společnost už dlouho připravená přestavbu omšelé budovy uskutečnit – za předpokladu, že na to dostane od státu finance. Aby „to šlo líp“, dostává správní rada Památníku doporučení, aby se na ten holocaust už vykašlala.

Samozřejmě že i mě ony dvě totality, co se od roku 1939 přehnaly přes naši rodinu (tátovou Osvětimí počínaje a mými dvěma kriminály konče) vlastně donutily ozývat se, kdykoliv mi z nebezpečí totality naskáče husí kůže.

Není to tak dávno, co jsem od pana ministra kultury Hermana dostal Rytíře české kultury. Taky jsme se potkali na nádraží v Bubnech při slavnostním zahájení Projektu Šoa. Rovněž vím, že Projektu pomáhal, seč mohl.

Bubnování pro Bubny a Památník ticha |foto: Památník Šoa Praha

Nebát se přesily

Jenže najednou nemohl: v okamžiku, kdy bylo třeba požádat ministerstvo financi o 60 miliónů na rekonstrukci budovy, ministerstvo kultury ucuklo a dalo je někomu jinému. Vím bezpečně, že toto rozhodnutí nezačalo u ministra Hermana, spíš si myslím, že i na ministerstvu si pár úředníků myslí, že by se s tím holocaustem mělo už přestat.

Místo aby si uvědomovali, že Památník Šoa měl už dávno stát. Aby taky připomínal, že za války bylo hodně árijců, kteří s radostí dokazovali, že nejsou Židé i proto, že jim – třeba – záviděli, že jsou přičinlivější.

A jiným by Památník připomínal, že další totalita – třeba – potřebovala co nejvíc podpisů žádajících smrt Milady Horákové.

Ještě něco: nemám v sobě sebemenší kapku židovské krve. A – ač to netušili - komunisté nás v těch lágrech naučili, že se nikdy nesmíme vzdát jakémukoliv útlaku, a že naším heslem musí být nedat se ani přesile. A nebát se. Například nedovolit ministrovi vnitra chystání lidové milice věrných. Věrných komu?

Omlouvám se – slibuju, že příště bude mé povídání veselejší. Ale za to nemůžu já, ale jiní.

Nádraží Praha Bubny, Holešovice|foto: Tomáš Vodňanský