Jiří Stránský: Památník Šoa měl stát už dávno
Trvalo moc let, než se podařilo, aby projekt Památníku Šoa na nádraží v holešovických Bubnech zahrnul do svých finančních plánů i stát. Kdo neví, co je Šoa, víc mu nejspíš řekne slovo holocaust.
Z nádraží v Bubnech bylo v jeho rámci odvezeno na smrt 50 tisíc pražských Židů. O tomhle projektu chci mluvit, i když tím znovu riskuju další dopis od anonymních Spravedlivých, co už mi taky vzkázali, že tenkrát v 60. letech, kdy nás komunistická moc musela pustit na amnestii, nás neměla pustit, ale spíš popravit. Abychom nešířili lži o režimu, v němž se – až na nás třídní nepřátele a jejich zlotřilou krev – ostatním žilo dobře.
O proměnu nádraží na památník se stará nezisková společnost už dlouho připravená přestavbu omšelé budovy uskutečnit – za předpokladu, že na to dostane od státu finance. Aby „to šlo líp“, dostává správní rada Památníku doporučení, aby se na ten holocaust už vykašlala.
Samozřejmě že i mě ony dvě totality, co se od roku 1939 přehnaly přes naši rodinu (tátovou Osvětimí počínaje a mými dvěma kriminály konče) vlastně donutily ozývat se, kdykoliv mi z nebezpečí totality naskáče husí kůže.
Není to tak dávno, co jsem od pana ministra kultury Hermana dostal Rytíře české kultury. Taky jsme se potkali na nádraží v Bubnech při slavnostním zahájení Projektu Šoa. Rovněž vím, že Projektu pomáhal, seč mohl.
Nebát se přesily
Jenže najednou nemohl: v okamžiku, kdy bylo třeba požádat ministerstvo financi o 60 miliónů na rekonstrukci budovy, ministerstvo kultury ucuklo a dalo je někomu jinému. Vím bezpečně, že toto rozhodnutí nezačalo u ministra Hermana, spíš si myslím, že i na ministerstvu si pár úředníků myslí, že by se s tím holocaustem mělo už přestat.
Místo aby si uvědomovali, že Památník Šoa měl už dávno stát. Aby taky připomínal, že za války bylo hodně árijců, kteří s radostí dokazovali, že nejsou Židé i proto, že jim – třeba – záviděli, že jsou přičinlivější.
A jiným by Památník připomínal, že další totalita – třeba – potřebovala co nejvíc podpisů žádajících smrt Milady Horákové.
Ještě něco: nemám v sobě sebemenší kapku židovské krve. A – ač to netušili - komunisté nás v těch lágrech naučili, že se nikdy nesmíme vzdát jakémukoliv útlaku, a že naším heslem musí být nedat se ani přesile. A nebát se. Například nedovolit ministrovi vnitra chystání lidové milice věrných. Věrných komu?
Omlouvám se – slibuju, že příště bude mé povídání veselejší. Ale za to nemůžu já, ale jiní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
