Jiří Pehe: Jsou eurovolby vítězstvím extremistů?

28. květen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová

Pokud bychom byli v interpretaci výsledků voleb do Evropského parlamentu odkázáni jen na média, nejspíš bychom museli usoudit, že Evropskou unií se právě převalila vítězná cunami euroskeptických nacionalistů a pravicových i levicových extremistů.

I když volební zisky extrémně pravicových a nacionalisticko-populistických stran nelze podceňovat, a posílení těchto stran jistě změní tón evropské diskuse i evropskou politiku, možná důležitější zprávou je, že navzdory problémům eurozóny i bezradnému přešlapování EU na místě v minulých letech velká většina evropských voličů nakonec volila proevropské strany.

To, že hlavní proud evropské politiky, reprezentovaný tradičními stranami levice a pravice, zůstává pevně v sedle, je příslibem pro budoucnost. Demokraté mají schopnost se učit a přizpůsobovat změně poměrů. Je proto jisté, že zareagují i na výzvu, kterou reprezentuje posílení extremistických stran.

Jinými slovy: tradiční demokratické strany jsou v jisté krizi napříč západním světem, ale jejich dominance v politice demokratických států hned tak nezmizí.

Čtěte také

A naopak: ač to v záplavě komentářů o vítězném tažení nacionálně-populistických stran a extrémní pravice i levice v eurovolbách tak nevypadá, větší problémy mají ve střednědobém výhledu spíše tyto strany.

Především jsou to většinou strany jednoho nebo dvou silných témat, která se rodí v reakcích na určitou situaci. Když tato situace pomine, pominou i tyto strany.

Lídr britské populistické strany UKIP Nigel Farage

Příkladem je imigrace. Velká většina extrémních a populistických stran uspěla v současných volbách kvůli své kritice příliš liberálních přistěhovaleckých zákonů. Zareagují-li velké proevpropské strany na tuto politickou výzvu reformou přistěhovalectví, seberou extremistům velkou část jednoho jejich tématu.

Obecnějším problémem nacionalistických a extrémně pravicových stran pak je, že se jen na málo čem shodnou. Nacionalismus je z podstaty věci založen na kmenovém chápání politiky. Málokdy se zastaví u klasické liberální poučky, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Nacionalistické strany se tak mohou shodnout na společném zboření něčeho, jako je EU, která jim všem vadí. Ale co pak? Dokážou se v atmosféře ukazování národních svalů a vzývání suverenity dohodnout na pravidlech vzájemné tolerance, která zaručí, že se nebudou opakovat krvavé evropské dějiny?

Čtěte také

Jinými slovy: extremisté a nacionalisté zvolení do europarlamentu budou mít problémy dohodnout se kvůli svému kmenovému pojetí politiky i na společné strategii, jak Unii zbořit. Pokud se jim to přece jen podaří, jejich spolupráce rychle skončí, protože jejich schopnost spolupracovat končí u národních hranic.

Evropský parlament - volební noc

Většina Evropanů si toto nebezpečí uvědomuje, a i proto budou raději většinově volit i v příštích letech pro nedokonalou a pomalu se měnící EU v podání klasických stran, než pro národníky a extremisty.

Těm ale nelze upřít určitou zásluhu: jejich vzestup docela jistě EU více zpolitizuje. Tradiční strany se budou muset v evropském projektu více politicky angažovat a nedovolit dále, aby se EU pohybovala jakýmsi byrokratickým samospádem. A skutečná politizace EU je cosi, co k jejímu přežití potřebujeme nejvíc.

autor: Jiří Pehe
Spustit audio