Jiří Leschtina: Na Hradě nepotřebujeme ochránce chudých. Ale odhodlaného vůdce do války za lidskou svobodu a důstojnost
Jednu věc můžeme o nadcházejících prezidentských volbách tvrdit s jistotou: proběhnou v době vrcholící ekonomické a sociální krize, která se promítne do kampaně a volebních slibů uchazečů o Hrad. A je pochopitelné, že nemalá část veřejnosti vyhlíží prezidentského kandidáta levice coby jakéhosi ochránce chudých v krušných časech.
Není nic odsouzeníhodného na tom, když voliče, na které dopadá sociální tíha doby, motivuje pocit, že se o nich ví, že jim někdo naslouchá, akceptuje jejich problémy, že mají u někoho zastání. Tím spíš ale bude důležité připomínat, že co se týče slibů jakýchkoliv řešení v sociální oblasti, jde o věci, o kterých prezidentovi prostě nepřísluší rozhodovat. Jeho pravomoc je tady nulová.
Čtěte také
Samozřejmě, že v dobách vysoké inflace, růstu cen energií, pohonných hmot, potravin či nájmů budou nejen někteří levicoví kandidáti na prezidenta slibovat možné i nemožné. Ze řetězu utržený demagog bude rovnou hlásat, že se postará o další a další růst platů státních zaměstnanců, razantní zvyšování minimální mzdy, mnohem výraznější růst dávek pro lidi propadající na sociální dno. Umírněnější populista zase bude při sociálních slibech mluvit spíše ve stylu „budu prosazovat“, případně „budu tlačit na vládu“.
Vždy bychom ale měli mít na paměti: o tom, jak proplujeme sociálními a ekonomickými útrpnostmi válečné či poválečné doby, nerozhoduje, kdo bude zvolen prezidentem. Ale jak si bude počínat vláda. Jestli kabinet Petra Fialy, zatím spíše tápající na poli plném sociálních min, najde pevnější půdu pod nohama a rovnováhu mezi účinnou sociální pomocí a ještě únosnou rozpočtovou politikou státu.
Prezidenta jako sociálního ochránce
Pokud od prezidenta nemůžeme očekávat řešení sociálních problémů, neznamená to, že by nemohl svou autoritou (bude-li se jí těšit) přispět k udržování základního sociálního smíru. Václav Havel krátce před zvolením první českou hlavou státu napsal text o roli českého prezidenta, ve kterém označuje za stěžejní prezidentovu starost o politickou atmosféru v zemi, o klima veřejného života.
Čtěte také
„Měl by tu působit spíš jen jako nenápadný moderátor politických jednání, příležitostný hlídač konsenzu, skrytý stimulátor, tvůrce prostoru pro dorozumění. Spíš než na sám ‚technický‘ obsah různých politických sporů měl by se soustředit na způsob či styl jejich řešení. Zjednodušeně řečeno: spíš než sám ‚hrát‘ měl by hlídat pravidla hry,“ píše Havel.
Společným jmenovatelem prezidentova působení by pak podle Havla nemělo být to, co se obvykle rozumí politickým programem. Ale cosi, co Havel nazývá společný duch. Jak píše: „Měl by to být duch úcty k člověku, k lidské svobodě a důstojnosti, k demokratické podstatě státu, duch globální odpovědnosti za věci lidského společenství.“
A co z toho plyne pro dnešek? Do těžkých, nevyzpytatelných časů nepotřebujeme prezidenta jako sociálního ochránce. Ale politického vůdce, osobnost, která dokáže přesvědčivě šířit silné poselství:
Že naše zchudnutí, snížení životního standardu je nutnou daní, naší obětí při obraně demokracie a svobodného lidského společenství, které se jen pár stovek kilometrů od nás kremelský vrahoun pokouší zašlapat do země.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
