Jiří Leschtina: Čas svátečních nadějí i pro čínské uprchlíky

V samotném závěru roku totiž Nejvyšší správní soud vyhověl dvěma kasačním stížnostem uprchlíků, vydal kritická stanoviska k rozhodnutí ministerstva a případ Číňanů vrátil azylovému odboru k novému posouzení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu je přitom závazný nejen pro ministerské úředníky, ale také pro krajské soudy, které rozhodují o stanovisku ministerstva.

Čtěte také

Jiří Leschtina: Pražská ťafka čínskému diktátorovi

Verdikty Nejvyššího správního soudu jsou pozoruhodné i tím, že z nich lze vyčíst, jakými argumenty ministerstvo vnitra odmítá azylové žádosti příslušníků čínských podzemních církví. A některé formulace jsou vskutku bizarní a nedůstojné úřadu civilizované země.

Když například čínští věřící uváděli, že byli biti nebo mučeni na policejních služebnách, naši úředníci to nevyhodnotili jako pronásledování, ale kriminální činy policistů. Nebo se také dozvídáme, že čínským křesťanům nikdo nebrání věřit doma v utajení.

A to je právě tak absurdní, jako kdybychom tvrdili, že český estébák, který pálil disidentu Vlastovi Třešňákovi cigaretou prsty, byl pouhý kriminálník, a ne nástroj totalitní represe. Nebo že Češi byli za komunismu svobodní, když mohli doma poslouchat Svobodnou Evropu.

Žádost o azyl jako trestný čin

Čtěte také

Jiří Leschtina: Jako kus hadru. Tak se chová vnitro při odmítání azylu čínským křesťanům

Jako by v případě pronásledovaných čínských křesťanů naši úředníci nerozhodovali o osudu občanů jednoho z nejkrutějších režimů na světě, založeného na všudypřítomné policejní perzekuci a sledování.

Právě pro takové režimy platí ustanovení v našem azylovém zákoně, podle kterého cizinec nemusí předkládat konkrétní důkazy o své perzekuci. Ale pro udělení ochrany stačí samotné zjištění, že má odůvodněný strach z pronásledování ať již z politických, rasových, nebo náboženských důvodů.

Podle Nejvyššího správního soudu úředníci ministerstva vnitra také dostatečně neprokázali, že odmítnutým žadatelům o azyl nehrozí po návratu do Číny další perzekuce. To totiž ani prokázat nemohou. Vždyť samotná žádost o azyl je v Číně považována za trestný čin.

Čtěte také

Jiří Leschtina: Hamáček chrání Tchajwance před čínskou justicí. A co takhle čínské křesťany?

Nejde přitom jen o úředníky azylového odboru, ale i o některé krajské soudce, kteří svými rozsudky potvrdili odmítnutí azylu čínským běžencům. Až příliš z toho čiší podřízení se vstřícnosti komunistické Číně, kterou razí pod zástěrkou ekonomické diplomacie prezident, ale i někteří další státní činitelé.

Úřední šimlové si také jistě uvědomují, že pokud několika desítkám Číňanů udělí politický azyl, notně to nabourá vylepšování obrazu Číny, které si objednal u jedné PR agentury šéf PPF Petr Kellner, jeho byznys totiž v Číně závisí na libovůli tamní komunistické vlády.

O to důležitější je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které osud uprchlíků vrací do hry. A bude na místě bedlivě sledovat, jak se s ním nyní vyrovná český stát.

Jiří Leschtina|foto: Radko Kubičko

Zda jako přisluhovač vzdálené diktatury, nebo jako svobodný režim, reprezentovaný představiteli, kteří vidí v čínských běžencích lidské bytosti hodné ochrany. Už tady žijí čtyři roky, naučili se česky, chodí do kostela, přátelí se s místními a sehnali si práci. A není jediný důvod, proč by tady nemohli zůstat napořád.

Autor je publicista