Ještě jednou za Aloisem Grebeníčkem

1. srpen 2003

Už nevím, s kolika pacienty jsem se jako lékař během svého života setkal tváří v tvář. Určitě jich bylo víc než deset tisíc. Mezi nimi i bývalí muklové. Byly jich desítky, stovky, nevím. Ale nejméně od dvou jsem zaslechl dávno před listopadem to mile slovácky znějící příjmení, navíc v takové souvislosti, že mi utkvělo v paměti. Grebeníček. Vzpomínali na něho, jako na svého mučitele v hradišťském kriminále. Neměl jsem vůbec důvod pochybovat o věrohodnosti jejich sdělení.

Na každého, kdo nebyl pravomocně odsouzen, se má hledět jako na nevinného. V případech jako je tento, vzniká rozpor, jehož důsledkem bude dvojí pohled a každý se může svobodně rozhodnout, kterému dá přednost. Opakuji, že jsem neměl důvod pochybovat o tom, co mi vyprávěli bývalí političtí vězni.

Alois Grebeníček už není mezi živými, zemřel, takříkajíc, na útěku. O mrtvých se má mluvit buď v dobrém anebo nijak. Proto nebudu mluvit o něm, ale o okolnostech jeho případu, o nichž se domnívám, že mají širší dosah. Netýkají se jeho osoby, ale jeho prostředí a nejenom toho nejbližšího. S jistou nadsázkou lze říci, že jsou zákonité, alespoň v současné době.

Že se obžalovaný po léta nedostavoval k soudu, vyvolávalo občas nevoli, ale on jenom využíval možností, které mu dával zákon. Ten sice skýtá i jiné možnosti a soud jich mohl iniciativně využívat, ale nečinil tak. I ta nešťastná paní soudkyně jednala podle litery zákona.

Strategii jednání, kde si počínáme tak, aby se nám nedalo podle litery nic vytknout, říkám alibismus. Když na něj vsadíme, zaujmeme neotřesitelnou pozici, pokud ovšem platí, že vaše okolí vyznává tutéž strategii. Pokud ji odmítá, jeho morální tlak zpravidla přiměje alibistu vystoupit z úkrytu a hrát s otevřenými kartami. To se ale právě nestalo.

Lze si představit, že takto působí profesní prostředí, že soudcovský stav je komunitou, která dbá o svůj étos a čest, a proto si chování svých příslušníků ohlídá. Tak tomu bývalo kdysi a je tomu možná jinde, ale ne u nás. Jsou tu jistě i poctiví soudci, ale jako jednotlivci. Zda existuje obecně přijatá závazná a pěstovaná morálka soudcovského stavu, o tom lze s úspěchem pochybovat. Musím však dodat, že neznám u nás žádný stav neboli branži, jak dnes říkáme, u níž by bylo možno tvrdit opak.

Nejde tedy jenom o soudcovský stav. Alibistické lpění na liteře zákona vyplývá z toho typu filosofie práva, jaký u nás vyznává nejenom spousta soudců a právníků vůbec, nejen právnické fakulty, ale i většinové veřejné mínění. Však se také liknavostí procesu příliš nevzrušovalo. Platí to i o veřejném mínění v bydlišti obžalovaného, či v blízkém okresním městě. Nezastírejme si tedy, že významným pozadím této kauzy byla všeobecná lhostejnost.

Tím jsou však v tichosti odepsány oběti zvůle minulého režimu. Není divu, vždyť celou komunitu muklů, těch nepohodlných svědků minulosti, většinová veřejnost odepsala. Jaképak vyrovnání se s minulostí, je-li společenská objednávka prakticky nulová?

Kauza Grebeníček říká cosi důležitého i o KSČM. Že se její předseda pan Grebeníček junior stavěl za otce, je normální. Podivné je, že v čele strany stojí zrovna syn toho, kdo byl obžalován z mučení vězňů v dobách její jedinovlády. Že se tu nenašlo pár lidí, kteří by mu řekli, soudruhu, už kvůli panu otci, by ses měl trošku stáhnout. Že to tam u nich nevadí, je podle mého názoru nejpádnějším důkazem o mentální neproměně této partaje.

Ta obrovská setrvačnost některých postojů, návyků a hodnotových preferencí z doby takzvané normalizace, ta rozšířená vůle raději zapomenout naznačuje, že to nemáme a nebudeme mít snadné, že přes všechna ta silácká slova o zachování národní suverenity v rámci sjednocující se Evropy, budeme spíše tím, kdo je tlačen, tažen a občas penalizován. Že budeme jejím slabším článkem.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio