Ještě jedno ohlédnutí za návštěvou Noama Chomského

31. srpen 2014
Za hranou
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Noam Chomsky v Olomouci

Léto v Česku začalo a padá s Noamem Chomským, na začátku léta přijel do Česka, na jeho sklonku, jak to alespoň teď vypadá, běží v kinech animovaný dokument francouzského režiséra Michela Gondryho s názvem „Je muž, který je vysoký, šťastný?“

Gondry v něm Noama Chomského zpovídá a vtipně naivně ilustruje jeho slova. Dokument by díky tomu ve zkrácené formě mohl sloužit třeba jako učebnice kritického myšlení na druhém stupni základních škol.

Erik Tabery v editorialu týdeníku Respekt napsal: „Takový rozruch v Česku způsobil málokdo. Noam Chomsky strhl nebývalou smršť komentářů, analýz a debat na sociálních sítích. Těžko se dnes najde někdo, kdo by se k tomuto světovému intelektuálovi nevyjádřil. Zejména k jeho výroku, že čeští disidenti tolik netrpěli. A tato reakce je v mnoha ohledech zajímavější než samotná Chomského návštěva.“

Americký lingvista a filozof Noam Chomsky velmi rád předkládá svému publiku inteligentně provokativní teze, které nutí k dalšímu zamyšlení. Udělal to i na besedě v Městské knihovně v Praze, kterou moderoval Jaroslav Fiala. V červnu ji pro vás vysílalo Radio Wave, vybíráme několik úryvků:

„Jistý proud postmoderní doktríny hledá možnosti objektivity při vědecké práci. To je samozřejmě slepá ulička. Každý vědec, ať už jde o fyzika nebo kohokoliv jiného, pracuje v rámci určitých premis. Může se snažit se svými předpoklady pracovat vědomě, a to se také v mnoha vědeckých oblastech děje, a nejde jen o lingvistiku.

Noam Chomsky v Olomouci

Ale pokud pojmem objektivita rozumíte pracovat ve vzduchoprázdnu, bez vlastního úhlu podhledu na věc, tak to je zkrátka nemožné. Právě ten vám umožňuje strukturovat si práci a také ovlivňuje, jakým směrem se vaše práce ubírá. Když se podíváte na společenské vědy, jako je politologie nebo mezinárodní vztahy, zjistíte, že tam je mnohem těžší pracovat s úhlem pohledu vědomě. Existuje tam totiž mnohem větší tlak na to, aby vědci své premisy nepojmenovávali, aby bádali disciplinovaně.

Tak tomu bylo i v historii, už od starého Řecka. Intelektuálové byli vždycky schopní kritického náhledu, velká část z nich ale pracovala v souladu s vůlí vládnoucí moci. A ti, kteří to nedělali, byli nějakým způsobem utlačováni nebo perzekvováni.

Pojem ‚intelektuálové‘ se ve standardním západním diskurzu objevil v souvislosti s Dreyfusovou aférou. Tehdy se Emil Zola a jeho přátelé postavili proti všeobecnému veřejnému mínění. Dnes je vnímáme jako velké francouzské romanopisce, členy proslulé Francouzské akademie. Ale tehdy byli vláčeni bahnem kvůli tomu, že se odvážili nesouhlasit s vládnoucími autoritami, že si dovolují kritizovat armádní představitele a tak dále.

A tohle je ten obecně platný vzorec. To, jak tvrdě se představitelé moci chovají k disidentům, záleží na povaze dané společnosti. Václav Havel byl kvůli svým názorům a aktivitám ve vězení. Kdyby žil v zemích americké sféry vlivu, příslušníci ozbrojených složek by mu ustřelili hlavu. Faktem je, že s disidenty se nikdy nezachází v rukavičkách. Když se vrátím k možnostem objektivního bádání ve společenských vědách: když vědec reflektuje otevřeně svá východiska a rámec, ve kterém se pohybuje, čeká ho nejspíš nějaká forma trestu.“

Noam Chomsky také vytrvale kritizuje zahraniční politiku Spojených států. Izrael v minulých dnech ukončil svou poslední operaci v Gaze, proto nabízíme Chomského komentář k této problematice:

„V mezinárodním společenství panuje nebývalá shoda na tom, jak by se blízkovýchodní konflikt měl v krátkodobém časovém horizontu řešit. V lednu 1976 podaly tři velké arabské státy, Egypt, Sýrie a Jordánsko, návrh rezoluce Radě bezpečnosti OSN, který počítal s dvoustátním uspořádáním, kdy by oba státy existovaly v míru a bezpečně a jejich hranice by byly uznány mezinárodním společenstvím. Spojené státy to vetovaly.

Velmi podobná situace se opakovala v roce 1980. Opět skončila vetem Spojených států.

Když se podíváte do archivů Valného shromáždění OSN, zjistíte, že podobné rezoluce se objevují v podstatě každoročně. Proti nim hlasují většinou dvě země: Izrael a Spojené státy. Občas se k nim ještě přidají Marshallovy ostrovy. A tohle se opakuje rok, co rok.

Jeden markantní příklad za všechny z poslední doby – v únoru 2011 vetoval Obama rezoluci Rady bezpečnosti, která ale prosazovala oficiální politiku Spojených států. A tou je zákaz dalšího rozšiřování izraelských osad na palestinském západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. Přitom se jedná o dost podružné téma. Problémem jsou osady, ne jejich rozšiřování. Osady jsou v přímém rozporu s mezinárodním právem. Jednomyslně se na tom shodla Rada Bezpečnosti, potvrdil to Mezinárodní soudní dvůr. Spojeným státům oficiálně nevadí osady, ale jejich rozšiřování. A rezoluci Rady bezpečnosti proti rozšiřování vetuje americký prezident Obama. Takže tím znehodnotil oficiální zahraniční politiku Spojených států, protože říká Izraelcům: Dělejte si, co chcete, beztak vám to projde. Asi nemusím dodávat, že Obamovo veto většině médií jaksi uniklo.“

Chomský často používá nečekané analogie a umně převrací perspektivu. Názorně to předvedl, když mluvil o Spojených státech a Severoatlantické alianci na počátku devadesátých let a o pozici Ruska:

„Americký prezident George Bush a jeho ministr zahraničí James Baker slíbili Gorbačovovi, že se Severoatlantická aliance nerozšíří ani o píď na východ. Takhle přesně to zaznělo, taková byla dohoda. Tehdy šlo hlavně o východní Německo. To ovšem okamžitě po té do aliance vstoupilo. Gorbačov se proti tomu přirozeně ohradil. Aby byl americkou vládou informován, že šlo pouze o ústní slib, který se nikdy nestal smlouvou na papíře. A když je tak naivní, že přijme ústní slib, gentlemanskou dohodu od Spojených států, že to je jeho problém. Pak nastoupil Bill Clinton a NATO se rozšiřovalo ještě víc na východ. Rusko je teď aliancí de facto obklopeno. A z jejich úhlu pohledu se jedná o velmi silnou bezpečnostní hrozbu. Představte si, že by se k Varšavské smlouvě přidala Kanada a Mexiko a země varšavské smlouvy tam umístily silně ozbrojené posádky. Samozřejmě, tuhle analogii nikdo na Západě nepoužívá.“

Noam Chomsky často a rád zpochybňuje obecně uznávané pravdy, například upozorňuje, že na Západě nejsou státy demokratické, ale plutokratické:

„Je poměrně přesně doložené, že spodních zhruba sedmdesát procent lidí, pokud je seřadíme podle příjmu, jsou z hlediska politiky úplně irelevantní. Absolutně nikdo neposlouchá, co říkají. Vůbec. Pokud se po té pomyslné stupnici podle příjmů a také výsad posunete výše, získáte trochu vlivu. Když se ocitnete na samém vrcholu, to se týká zlomku jednoho procenta lidí, jste těmi, kdo vytvářejí politiku. A to není demokracie, to je plutokracie.“

autor: Magdaléna Trusinová
Spustit audio