Ještě je naděje

Ve středu rozhodl Nejvyšší soud, že někdejší žalobkyně v procesu s Miladou Horákovou bude postavena před soud. Nějakou dobu to totiž vypadalo, že Ludmila Brožová-Polednová, na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zastavil trestní stíhání, souzena vůbec nebude, ač před tím dostala u nižší instance osmiletý trest. Avšak dovolání nejvyšší státní zástupkyně k Nejvyššímu soudu tento rozsudek zvrátilo a případ se nyní vrací opět k Vrchnímu soudu. Je to rozhodnutí důležité v mnoha ohledech. Naše společnost se dosud nijak přehnaně nezabývala různými součástmi celkového procesu, zvaného "vyrovnání se s minulostí". Nejde při tom jenom o sektor právního vyrovnání, ale i o další součásti - morální, politické či metafyzické. Narážím na příspěvek Joachima Gaucka (ano, toho který byl prvním vládním zmocněncem německé vlády pro vyšetřování zločinů východoněmecké Stasi), který o principech postihování zločinů komunismu hovořil na nedávné pražské konferenci, nazvané "Svědomí Evropy a komunismus". Jde o to, že pro každý ze zmiňovaných okruhů zpracovávání minulosti by měl stát (společnost) mít příslušné nástroje - ať už jimi jsou soudní řízení, otevřené archivy, otevřená diskuse, upřímná snaha dobrat se pravdy, ať je jakákoli, atd.

Současné soudy by měly být platformou, na níž by mělo být učiněno za dost všem možným justičním křivdám, které nebyly soudně navráceny k právu. A také naopak - měly by soudit dodatečně ty, kteří se za minulého režimu trestně provinili, ale byli z odpovědnosti dosud vyvázáni stanoviskem některých současných soudů, podle nichž buď jsou jejich někdejší činy promlčené nebo dokonce, že je není možné soudit, neboť odpovídaly (ty činy) tehdejším (i když zvrhlým, neb třídně zabarveným) zákonným normám.

Případ Ludmily Brožové-Polednové je jedním z klasických příkladů ukazujících, jak dlouho nebylo možné alespoň cestou práva napravit cosi, co je už nenapravitelné. Žalobkyně Brožová-Polednová patřila k rychlokvašeným aparátčíkům soudů v padesátých letech minulého století, kteří podle příkazů a na příkaz stranických (čti komunistických) činovníků kosili stovky a tisíce lidí v inscenovaných procesech.

Tehdejší režim si potřeboval vyhloubit pozice, které se mu ve společnosti nedařilo získat svou přirozeností (to přece ani nešlo: kde bylo co pro lidi dobrého na "stalinismu"? To dnes neví, troufám si tvrdit, ani soudruzi Ransdorf či Filip...) - všichni, kdo se tehdejšímu režimu nehodili v rámci tzv. "boje proti třídnímu nepříteli" byli nějakým způsobem postiženi. Dobové heslo, kdyby náhodou paměť nesloužila, znělo: "Kdo nejde s námi, jde proti nám!" Postih drtil lidi napříč společností, ať už to byli pedagogové, úředníci, živnostníci, svobodně myslící intelektuálové či samostatně hospodařící zemědělci, abychom jmenovali jen pár příkladů. Navíc - tehdejší režim potřeboval i propagandisticky využitelné, dnes by se řeklo asi "reklamní" příklady, jak se má s těmi, které si režim sám označil za "nepřátele", zacházet.

Dnes téměř devadesátiletá Ludmila Brožová-Polednová byla jednou z žalobkyní v tehdy i dnes ostře sledovaném procesu se skupinou kolem Milady Horákové. I podle tehdejších - řekněme - "norem", byl trest smrti pro Miladu Horákovou, která patřila k nejuznávanějším (pravda, ne-komunistickým) političkám své doby, doopravdy těžkým kalibrem. Tehdejší žalobkyně Brožová-Polednová by v současnosti měla jít před soud (nehledě na její pokročilý věk a prý nedobrý zdravotní stav) za to, že ač tehdy dobře věděla, že se účastní inscenovaného procesu, ve kterém jsou fabrikovány neexistující důkazy a konspirace jen proto, aby mohly být vyneseny hrozné tresty, dotáhla věc do hrůzného konce. Výsledek: v procesu s tzv. "skupinou" Milady Horákové ty byly čtyři tresty smrti a řada trestů mnohaletého žaláře. Tehdy i dnes to nebyly jen rozsudky, tehdy i dnes to byly justiční vraždy (a nikoli přehmaty či omyly, jak se to snaží dnes interpretovat někteří následníci tehdejší Komunistické strany Československa). Vražda (i ta justiční) je - a potvrdil to nyní i Nejvyšší soud - čin nepromlčitelný.

Lidé, kteří tehdy o rozsudcích skutečně rozhodovali, a kteří tehdejší prokurátory a soudce instruovali, tedy tehdejší špičky komunistického režimu, už dnes nežijí - mnohdy dokonce sami skončili semleti mašinérií inscenovaných procesů, kterou pomáhali vybudovat. Pro budoucnost je ale nutné soudit minulost, dokud to jde. Na řadě je paní Brožová-Polednová. Už jen proto, aby se podařilo prolomit jako by tušený (ale také praktikovaný) status quo, že v právním státě (ten snad chceme mít?) často trestní právo nepostačuje k posouzení (a odsouzení) politické viny na zločinech komunismu, viz všechny ty výmluvy na to, že ten a ten či ta a ta jen plnily příkazy nadřízených, popřípadě, že jejich trestné činy jsou promlčeny.

Je dobře, že nyní Nejvyšší soud jasně stanovil, že některé zločiny promlčet nelze. Statisíce mrtvých i živých obětí komunistické totality si jiný náhled nejvyšší soudní instance ani nezaslouží... Pro pořádek však nutno dodat, že paní Brožová-Polednová na rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovala v tom smyslu, že vinna se necítí a výčitky svědomí jí rovněž netrápí. K tomu připojím vlastní komentář - ano, právě kvůli takovým postojům, proto, aby se nedaly přejít mávnutím ruky, je nutné kriticky a podrobně hodnotit padesát let naší historie, poznamenané jak nacistickou, tak také komunistickou totalitou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .