Je praktické mluvit o posledních věcech života v předstihu?

Řekli jste svým blízkým, kde chcete být po smrti pochováni? Vědí, zda chcete být rozprášeni, nebo pohřbeni do země? Dokáží odpovědět na to, zda v případ náhlého úmrtí chcete převézt ze zahraničí do České republiky? Vědí, jakou hudbu Vám o pohřbu zahrát, nebo že pohřeb vůbec nechcete?

Psychosociální pracovnice o.s. Cesta domů Jindřiška Prokopová pomáhá lidem zemřít doma a věnuje se také péči o pozůstalé. Její blízcí odpovědi na tyto otázky znají. S úsměvem dodává, že hudbu, kterou jí na pohřbu mají zahrát, často mění. Smrt bere jako přirozenou součást života. Péčí o umírající a pozůstalé její život radosti nepozbývá. Naopak. Vděčnost a radost ze života je společná pro ni, i předsedkyni o.s. Cesta domů Martinu Špinkovou.

V magazínu Zaostřeno vyprávějí, jak pomáhají umírajícím harmonicky a bezbolestně zemřít doma. Vysvětlují, proč je třeba paliativní péče v naději, že se situace v ČR pohne k lepšímu. Popisují, jak provázejí pozůstalé po ztrátě blízkého. Říkají, co truchlící nejvíce potřebují. A zmiňují důvody, proč je praktické o posledních věcech života mluvit v předstihu.