Je něco v nepořádku s českou justicí

Lízner v něm vystupoval velmi uměřeně a věrohodně, nedělal ze sebe žádného mučeníka, ale přece jen jeho poslední slova vyzněla naprosto jednoznačně: Trest, který zítra nastupuji, je nespravedlivý. Několik let pak odseděl a jelikož se choval ve vězení velmi slušně, byl předčasně propuštěn. A vida, teprve potom se začaly ozývat dosti směrodatné hlasy, zda-li svá odsezená léta neztratil zbytečně.

Ani Jiří Kájínek nepovažuje svůj doživotní trest za správný a aby to manifestoval, provedl onen husarský útěk z Mírova, jaký se jen tak někomu před ním nepovedl. Mimochodem, vezmeme-li tento útěk sám o sobě jako justiční případ, který se nemohl obejít bez pomoci zvenčí, ani tady jsme se nedočkali uspokojivého vysvětlení a soudního vyřešení. Mnohem závažnější však je to, že dva ministři spravedlnosti, z nichž jeden je teď předsedou Ústavního soudu, po prostudování obrovitého spisu vyslovil jisté pochybnosti o Kájínkově doživotí, a to zejména proto, že všechny orgány činné v tomto trestním řízení tvrdošíjně odmítaly a odmítají rekonstrukci celého činu, ačkoliv takováto rekonstrukce je jinak samozřejmá i v případech mnohem banálnějších. A tak se doživotní ztráta svobody Jiřího Kájinka i nadále opírá převážně o svědectví jediného člověka, navíc mnohokrát trestaného.

A tak bychom mohli pokračovat přes Petra Macha a Milana Schrejbra, kteří podle četných náznaků měli být souzeni spíše pro něco jiného, než za co byli odsouzeni. Přes lehké topné oleje, kde se všechny dosavadní procesy velkým obloukem vyhýbají Kočárníkovu Ministerstvu financí, kam směřuje mnoho významných stop. Dále přes prapodivný případ Marty Chadimové, znovu pozoruhodně provětrávaný Vladimírem Justem v pondělních Lidových novinách, až po Karla Srbu, který také dělá vše pro to, aby stále vyhlašoval svoji nevinu.

Jeho odvolací proces, jak známo, vyvolal minulý týden největší pozornost tím, co vůbec z hlediska jeho skutkové podstaty není podstatné, totiž zda-li byl či nebyl vysílán v přímém přenosu televizí. Zatím se však nikdo nepokusil srovnat celý tento případ do logické řady. Když tak učiníme, poněkud překvapení zjistíme, že na prvním místě v takovém uspořádání nestojí připravovaná vražda novinářky Sabiny Slonkové, ale že tato věc je pouhým článkem řetězce aktivit Karla Srby.

Ta vražda se zřejmě připravovala proto, aby bylo zastaveno odhalování věcí, které bych neváhal označit oním z komunismu proskribovaným slovem protistátní. Dokonce bych toto slovo nadřadil i slovu kriminální, protože ledacos nasvědčuje tomu, že kromě korupce a jiných zlodějin, sloužících pouze k osobnímu obohacování, zde mohlo jít i o závažné delikty politického rázu, ohrožující bezpečnost a suverenitu našeho státu. Bylo by tedy více než žádoucí, aby připravovaná vražda Sabiny Slonkové byla i pro vnímání široké veřejnosti zařazena do správných souvislostí a nepodávána izolovaně jako samostatný případ.

Ovšem pokud už se tak stalo a navíc hlavní problém se udělal z přímého televizního přenosu, pak je nutné se zamyslet nad tím, že když ono vysílání bylo znemožněno jen proto, že dva vedlejší obvinění proti tomu protestovali, mohlo být dovoleno vysílat pasáže, týkající se hlavních obviněných, kteří proti přenosu námitky neměli. Tak bychom byli slyšeli i řeč Karla Srby, o níž jsme se z médií nedověděli téměř nic a v níž asi bylo něco přece jen natolik zajímavé, že to přimělo novináře Jaroslava Kmentu, který se celou věcí od začátku intenzivně zabývá, aby pak v televizi bez bližšího vysvětlení řekl, že i o potvrzeném rozsudku má jisté pochybnosti.

Opět tedy vážná slova zasvěceného člověka, která podobně jako jiné příklady z minulosti v nás důvěru k zaručené správnosti rozhodování naší justice právě neposilují. Ovšem rozuzlování případu hlavních aktérů Srba-Tomšovicová může ještě ledacos objasnit.