Je české zdravotnictví schopné předejít útokům psychicky narušených jedinců?

Jakou strategii zvolit, aby nedocházelo k útokům, v nichž hlavní roli hrají duševně nemocní pacienti, jako například při nedávném incidentu ve Žďáru nad Sázavou nebo v Horní Bříze?

„Tito lidé neužívají léky, nemají sami zájem se léčit,“ řekl v pořadu Pro a proti psychiatr a bývalý ministr zdravotnictví Ivan David

Lidé s těmito problémy se velmi často vyhýbají službám, které jsou jim nabízeny. „Dostávají se mimo kontrolu, protože ta je velmi nedůsledná a problematická,“ dodal.

Podle něj není problém v nedostupnosti vhodných služeb pro takto nemocné, ale v tom, že se člověk může poměrně dlouho vyhýbat péči, která mu má být poskytnuta, protože je nebezpečný.

„Psychiatr během půlhodinové návštěvy nemusí poznat, že se opět aktualizovaly pacientovy bludy a jeho představy megalomanické, tedy že má právo rozhodovat o cizích životech a podobně,“ konstatoval David.

Ten je přesvědčen, že v celém systému chybí pravidelná kontrola užívání psychofarmak. „Pokud by díky nim onemocnění setrvalo v remisi, tak by pravděpodobně k útoku nedošlo.“

David: „V takových případech by se měla obligátně podávat depotní (aplikovaná formou injekce) antipsychotika, která svým účinkem zajišťují nemocné dlouhodobě. Pokud jim lékař předepisuje léky perorálně, které užívají nebo neužívají bez jakékoli kontroly, tak je více než pravděpodobné u takového typu pacientů, že si začnou dávky snižovat, až je zcela vynechají, a pak jsou rizikoví.“

Vedoucí oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví Petr Winkler nepovažuje depotní psychofarmaka za komplexní řešení, spíše spoléhá na systém služeb, který pacienty podchytí.

Winkler: „Služby nemusí být jen pro ty, kdo je dobrovolně chtějí. Například asertivní komunitní péče spočívá v tom, že sami aktivně nemocné vyhledáváme, oslovujeme, a mohou na ně být uvaleny také povinnosti jako být v kontaktu s těmito službami a brát léky. Je potřeba mít tyto lidi nějak zachyceny a nakontaktovány, což se děje právě prostřednictvím služeb. Nelze očekávat, že to zajistí na jedné straně ambulantní psychiatr a na druhé straně psychiatrické léčebny, když mezi tím nic nebude.“

Depotní medikace je větší záruka toho, že nemocný léky užívá, souhlasí psycholog. „A to, že léky bere, je větší záruka toho, že se chová méně problematicky, ať už ve věci svého zdraví nebo sociálního projevu."

Winkler ale vidí komplexní řešení v zavedení „vějíře služeb“, který zahrnuje asertivní komunitní léčbu, koordinaci systému trestní justice a psychiatrické péče pro potřeby kontroly a vymáhání léčebných závazků, které nemocní mají.

„Domnívám se, že právě zajištění služeb pro tyto lidi, kteří mohou být problematičtí, je řešením. Služby mohou být specifické charakteristikám těch kterých lidí a podskupin,“ naznačil jeden z možných způsobů, jak chránit veřejnost před psychicky narušenými Petr Winkler.