Jaroslav Veis: O příslušnících

16. červenec 2014
Glosa

Čím víc se blíží čtvrtstoleté výročí od pádu komunismu, tím častěji se v médiích objevují vzpomínky na vše, co listopadu 1989 předcházelo.

Znovu si tak oživujeme to, jak se sbíraly podpisy pod prohlášení několik vět, ale třeba i úžasný projev generálního tajemníka komunistické strany Milouše Jakeše ke spolustraníkům na Červeném Hrádku, kterým se zapsal do dějin.

Něco tak autenticky směšného by dalo práci napsat i Jaroslavu Haškovi a „soundbity“ o kůlu v plotě, milé holce Zagorové a přestavbě, co není jednoduchý proces, v kterým se ne každý dost vyzná, jen tak nezestárnou. Musím říct, že mně osobně tenhle způsob nostalgie nevadí.

Patří k té době ovšem i méně zábavné momenty a slova, na něž by člověk nejraději zapomněl. Patří mezi ně slovo příslušník, které v letech vlády jedné strany získalo neopakovatelný význam a nádech, jakousi směs hrozivosti a bizarnosti zároveň. Příslušník – celým názvem příslušník Sboru národní bezpečnosti, případně příslušník VB – byl spolu s milicionářem tím nejzásadnějším sloupem tehdejšího režimu.

Dost by mě zajímalo, v které hlavě a za jakých okolností se tohle označení zrodilo. Autor či autorský kolektiv se do příslušníka evidentně snažil včlenit princip třídního boje, v němž policista je mocenským nástrojem, který využívají kapitalisté k potlačování boje dělnické třídy za spravedlivý společenský řád. Venkovskou obdobou policisty, hájící pro změny zájmy velkostatkářů a kulaků proti bezzemkům a kovozemědělcům pak byl četník.

Nová doba si tudíž žádala nové označení - jenže slovo milicionář, které by se jako kolchoz, politruk a vůbec celý režim dalo importovat z Moskvy, si už v osmačtyřicátém pro sebe zabrali ti v rádiovkách.

Nemohu si pomoci, ale to, že se zcela vážně čtyřicet let používalo pro lidi, kteří pracovali v bezpečnostních složkách správy státu, používalo právě pitomé slovo příslušník, je pro mě jedním z důkazů impotence režimu. K čemuž bohužel patří i fakt, že typickým projevem impotenta je nesmyslně používané násilí. Komunismus je bití, nazval tenkrát naprosto přesně před pětadvaceti lety jeden svůj text Ludvík Vaculík.

Příslušníci jsou, zaplať bůh, už čímsi, co je třeba lidem kolem dvacítky, pokud nejde o skalní fanoušky seriálu o majoru Zemanovi vysvětlit. Stejně jako je tomu s výjezdní doložkou nebo festivalem politické písně.

Pravda, nahradili je nepříslušníci – tak říkám úředníkům a politikům, kteří na nepříjemnou otázku reportéra pronesou zaklínací formuli: „Nepřísluší mi tuto situaci hodnotit“ či „mně nepřísluší se k tomu vyjadřovat“. Avšak i když je moc rád nemám, za příslušníky bych je nevyměnil ani za nic.

autor: Jaroslav Veis
Spustit audio