Jan Vávra: Volební kampaň – ideologie versus naděje

Převládající rozčarování z demokratického vývoje, na čemž mají vinu – samozřejmě pouze do určité míry – všechny vlády od doby opoziční smlouvy, ekonomické těžkosti a klesající životní úroveň většiny obyvatelstva, což je důsledek jak celosvětové hospodářské stagnace, tak politiky Nečasovy vlády a pocit nefungujícího státu, k čemuž opět přispěly všechny poslední vlády, vyřazují zcela ze hry hesla o záchraně před komunisty nebo levicí, o obraně demokracie či o státní či vlastní odpovědnosti. Místo toho přicházejí do módy sociální témata, otázka zaměstnanosti, dostupnosti zdravotní péče a valorizace důchodů.

Speciální tématem je snaha několika politických stran vyjít vstříc volání po fungujícím státu, což je opět důsledek zklamání z pravicových teorií o slabém, ale výkonném státu. Náš stát samozřejmě počtem úředníků slabý není, ale zajistit potřeby svých obyvatel stejně nedokázal. Je to ostatně klasický příklad politické praxe používané zejména Václavem Klausem, kdy se pod pláštíkem pravicové rétoriky odehrával pravý opak. Vzpomeňme na neutuchající adoraci soukromého vlastnictví, která pouze kryla reálný bankovní socialismus.

Samozřejmě horší variantou – nikoli nepravděpodobnou - můžeme být záplava populistických hesel, která se budou snažit využít všeobecné frustrace a budou nabízet lákavá a jednoduchá řešení. Vzhledem k celospolečenské blbé náladě lze ale očekávat, že se všechny strany budou snažit vzbudit pozitivní očekávání a surfovat na vlně naděje ve změnu politiky. To bude hlavní náplní zejména kampaní všech nových a minulostí nezatížených stran.

Takzvaná pravice mnoho možností, čím nalákat nerozhodnuté voliče nemá. ODS se bude snažit jen minimalizovat ztráty a přesvědčit své skalní voliče, aby ji přišli podpořit. TOP 09 se zřejmě bude snažit veřejnosti vštípit myšlenku, že jde o záchranu parlamentní demokracie proti autokratickému prezidentovi. To ovšem může opět oslovit pouze již přesvědčené voliče, protože většina populace nedůvěřuje systému parlamentní demokracie a vidí v Miloši Zemanovi prezidenta, který slibuje udělat pořádek. V pokušení podlehnout volání po vládě silné ruku se samozřejmě skrývá největší nebezpečí současné situace. Ale TOP 09 se na jejím vzniku podílela významnou měrou.

Nemusíme ovšem vše vidět úplně černě. Naše levice – aspoň zatím – není kupříkladu tak fundamentalisticky ideologická, jako byla naše pravice. Konec prázdného ideologizování může být bezesporu pozitivním důsledkem konce jedné éry české politické pravice. Smůlu mají pouze naši pravicoví političtí kazatelé. Ale ti si jistě brzy najdou jiné náboženství.