Jan Vávra: Ústavní soud a politici

Někteří komentátoři se sice domnívají, že soudci ztrácejí respekt z politiků, jednotlivá fakta svědčí spíše o opaku. Jak soudci městského soudu v Praze, tak soudci Nejvyššího soudu v Brně, projevili v nedávné době nečekaně velké pochopení pro šíři poslanecké imunity a zabránili tak potrestání nebo trestnímu stíhání dnes již bývalých poslanců.

Nejde ovšem jen o tato kontroverzní rozhodnutí. Symbiózu justice s politiky dokládá i včerejší schůzka předsedy Ústavního soudu Rychetského s prezidentem Zemanem, která se podle jejich vyjádření týkala názoru předsedy soudu na jednoho kandidáta na ústavního soudce. Je vůbec otázka, zda se má předseda Ústavního soudu vyjadřovat ke kandidátům, které prezident navrhuje Senátu. Je možné, že se Miloš Zeman chce zaštítit nějakým dobrozdáním, aby senátoři byli k jeho návrhu vstřícnější. Na druhou stranu není jasné, proč má předseda Ústavního soudu předem kádrovat jednotlivé kandidáty, kteří jsou potom voleni Senátem. Účelem přece není, aby členové kolegia Ústavního soudu kopírovali názory předsedy soudu. U tak důležité instituce by měla být zachována jistá pluralita názorů. Proto také kandidáty navrhuje jiná ústavní instituce, než je potom volí.

Podobný postup by byl možná ještě obhajitelný v revolučním období a v případě, že by se jednalo o nezpochybnitelnou autoritu, jakou třeba mezi soudci Ústavního soudu představoval profesor Vojtěch Cepl. Pavel Rychetský ovšem takovou právnickou autoritou není. Je to politik spjatý s jednou politickou stranou. Není náhodou, že nový kandidát, o kterém prezident s předsedou Ústavního soudu jednali, úzce spolupracuje se stejnou politickou stranou. Pavel Rychetský sice po setkání s prezidentem prohlásil, že by se nový ústavní soudce měl odstřihnout od politiky, je ale zajímavé, že on sám se touto knížecí radou neřídí.

Ve vztahu politiky a justice se bohužel nejedná o neobvyklý jev, a to ani v širším měřítku. Otakar Motejl, blahé paměti, již dříve varoval před tím spoléhat na justici, jako na třetí pilíř demokratického systému. Dokládal to příklady z nedávné historie. Pokud se moc zákonodárná a výkonná zhroutily a podřídily totalitě, učinily soudy totéž. Nezřídka se i aktivně podílely na antidemokratických represích. To ovšem neznamená, že bychom neměli o skutečnou soudcovskou nezávislost nadále usilovat. Zkušenosti z práce státního zastupitelství ale ukazují, že to bez zásadní personální obměny nepůjde. A ta v případě soudů není zdaleka tak snadná a rychlá.