Jan Vávra: Desakralisace osvíceného monarchy?

Ústava ale není napsána jako běžný zákon. Zastánci prezidenta například tvrdí, že Václav Klaus dělal jen to, co mu Ústava umožňovala. Možná, pak ale senátoři také dělali jen to, co jim ústava umožňovala. Z toho je zřejmé, že tudy cesta nevede a že třeba pravidla a mantinely chování prezidenta vyjasnit.

Václav Klaus se rád stylizoval do role svobodného liberála, rád vyvolával kontroverze a rád provokoval, už jen proto, aby byl co nejvíce vidět. Choval se tak i v postavení prezidenta republiky. Jeho příznivci to jednoznačně pokládali za pozitivní vlastnost ukazující na silnou politickou osobnost.

Ačkoli se Václav Klaus před svými kritiky rád ukrýval za prezidentský majestát, svým kontroverzním jednáním s tradičním vnímáním prezidenta jako osvíceného monarchy polemizoval. Být osvíceným monarchou již z principu předpokládá být nad věcí, postupovat uvážlivě a pokud možno moudře.

Celá aféra s velezradou a ústavní žalobou tedy může mít blahodárný účinek i na domácí atmosféru. Mohla by totiž nahlodat všeobecně zažité vnímání prezidenta republiky jako nedotknutelného tatíčka národa, osvíceného monarchy, který má vždy pravdu. Možná, že právě kvůli tomu budeme na Václava Klause vzpomínat s dojetím a děkovat mu za tuto desakralisaci úřadu prezidenta. V našem chápání prezidenta jako tatíčka bylo skutečně něco nedospělého. Teď máme – díky společnému úsilí Václava Klause a Senátu – možnost se ho zbavit.

Jako svobodomyslný liberál by tedy Václav Klaus mohl být spokojen. Už dlouho – možná dokonce nikdy – o něm nepsali světové noviny tolik, jako teď. Jistý významný deník sice mírně ironicky, leč pravdivě poznamenal, že se mu konečně splnila jeho touha po zápisu do dějin. Možná trochu jinak, než jak si představoval, ale s tím každý, kdo rád provokuje, musí počítat.