Jan Macháček: Ukrajina – ekonomika není na prvním místě

První argument se týkal provázanosti s Ruskem. Provázanost ukrajinské ekonomiky s tou ruskou – především ve strategických odvětvích a v energetice – je natolik silná, že Ukrajina si nemůže dovolit pálit mosty a Evropská unie není schopna tyto provázanosti v dohledné době kompenzovat.

Druhý argument říká, že politická nejistota, stávky a výpadek úřadů mohou dokonce způsobit bankrot, či tzv. default ukrajinského státu. Leckteré indikátory tomu již nasvědčují.

Třetí argument říká, že Evropská unie žádala dosti nevybíravým způsobem po Ukrajině přílišnou fiskální restrikci (zvýšení daní, snížení mezd a důchodů – například) a že na to nechtěl ukrajinský prezident přistoupit s poukazem na to, že politika škrtů moc nefunguje na jihu Evropy a že výměnou za požadavek fiskální restrikce toho Unie Ukrajině vlastně tolik nenabízí.

Vývoj událostí naznačuje, že de facto marxistický přístup, který praví, že ekonomická základna je vždycky to nejdůležitější, určitě v případě Ukrajiny neplatí. Možná to není ekonomicky výhodné, možná se spálí mosty s Ruskem a naruší se chod hospodářství, možná Ukrajina zbankrotuje, možná je pravda, že EU chce po Ukrajině přílišné škrty apod., je však zjevné, že většina elit na Ukrajině chce prostě jít do rizika. Chtějí mít perspektivu cesty do Evropy, nechtějí tuto vládu a tohoto prezidenta.

My v Evropské unii jsme si v poslední době zvykli na to dívat se sami na sebe apokalyptickými brýlemi: vleklá krize eurozóny, alarmující nezaměstnanost na jihu, neviditelný ekonomický růst nebo recese, špatné demografické vyhlídky, příliš byrokracie a regulací a kdoví, co ještě.

Je však zajímavé, že pro mladou ukrajinskou generaci, která ani nezažila Sovětský svaz – i pro tamější etablující se střední třídu – je Evropská unie pořád velmi lákavým prostorem civilizace, a to doslova růst nerůst. Od dob první kampaně Billa Clintona se sice říká o volbách „it’s the economy, stupid“ (volby jsou o hospodářství, blbče), to ale platí v zavedených demokraciích.

Čím tedy láká prostor mezi Madridem, Londýnem, Vídní a Varšavou? Možná to pomůže i nám nenazírat sebe sama jen s takovou sebedestruktivní vervou a něco na sobě přece jen s odstupem ocenit.

Evropská unie je prostorem liberální ústavní demokracie, což například znamená nezávislé soudnictví – nezavíráme dívky z Pussy Riot či aktivisty z Greenpeace do klecí, nedržíme většinou za mřížemi bývalé premiéry či premiérky. Máme svobodný tisk i svobodnou kulturu a užíváme si naprosté názorové plurality. Existuje u nás nezávislý neziskový sektor.

Na ulicích se cítíme víceméně bezpečně, buď víme či se snažíme chápat, co je veřejný prostor, lidé se k sobě chovají ohleduplněji než v agresivním postsovětském prostoru a v EU je obecně méně mafiánů, všemocných kmotrů i korupce. A také – a to není maličkost – daleko menší sociální nerovnost. To kdybychom opravdu potřebovali přemýšlet, co je na nás vlastně stále tak lákavého.