Jan Jůn: Ať žije George VII.!

Narození malého prince se oslavovalo hlavně u Buckinghamského paláce
Narození malého prince se oslavovalo hlavně u Buckinghamského paláce

Ať žije královské mimino! Ať žije budoucí George VII.! Ano, nával obyčejných Britů před porodnicí v londýnském Paddingtonu, davy před královským Buckinghamským palácem, zblázněná média a tu i tam improvizované vesnické či městské veselice – což všechno provázelo v minulých dnech narození budoucího britského krále -- se našincům těžko vysvětluje.

Zejména poté, co poměrně nedávno shlédli onen film o tom, jak se královna Alžběta II. – tedy skvělá herečka Helen Mirren – pracně a s pomocí premiéra Blaira vypořádávala s vzedmutím vlny národního smutku kolem smrti a pohřbu princezny Diany a jak tedy konstituční monarchie prochází peripetiemi i obrozovacími momenty. Skutečnost, že Britové zjevně mají z naprosté většiny rádi svou starou, obětavou a do roztrhání těla národu sloužící královnu a že se velké oblibě těší a budoucnost monarchie reprezentuje mladý, v mnohém ještě více občansky se chovající manželský pár, je opravdu zvláštní. Vždyť kromě Británie jsou v Evropě monarchiemi také Belgie, Holandsko, Lucembursko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Španělsko, Monako a Lichtenštejn a o domácí oblibě jejich hlav toho v posledních letech slyšíme jen velmi málo.

Dá se tedy britské národní bláznění kolem narození královského miminka – nyní s rodiči dočasně v péči jedné z babiček, matky vévodkyně z Cambridge, v nekrálovském domě v hrabství Berkshire – nějak logicky vysvětlit? Těžko. Navíc, je tu totiž řada okolností, proč by nemusel být králem. Například skutečnost, že královská rodina je známá dlouhověkostí a sedmaosmdesátiletá Alžběta II. by mohla panovat ještě několik let, třeba do skonu 92letého prince Filipa, který jí se všemi povinnostmi kralování, včetně otevírání nových škol, fabrik a mrakodrapů, nebo návštěv nemocnic či cest do zahraničí, pomáhá, jak může.

Pak by nastoupil princ Charles a byť experti tvrdí, že by nevládl dlouho, je tu ještě dnešní novopečený tatínek princ William. Královské miminko, tedy budoucí Jiří VII. – nebo Alexander IV., pokud by použil své druhé jméno a skotskou posloupnost, by se dostal na trůn až ve druhé polovině století a vládl by asi i během prvních let století dvaadvacátého. To už ani dnešní, z jeho narození se zjevně nejvíce radující mladé ženy kolem dvacítky, nebudou naživu. Británie se však bude politicky a kulturně měnit s nynějším prudkým nárůstem plodné muslimské populace z indického subkontinentu i odjinud. A co když pomazané hlavy, vůdce státní Anglikánské cirkve, krále Skotska a Severního Irska a hlavy 15 zemí Commonwealthu nebude už zapotřebí? Co když monarchie ztratí oblibu a král bude nahrazen vlastně provozně dražší prezidentskou alternativou? Dnešnímu miminku Georgeovi by pak asi nezbylo než se odstěhovat třeba do Austrálie?