Jan Jůn: Jsou části hroutícího se Talibanu opravdu ochotny jednat?

Pravdou ovšem je, že Karzajův výrok, tedy, že „navázal neoficiální kontakty s Taliby“, není něco světoborně nového, co by potvrzovalo tvrzení některých hlasatelů mnichovanských teorií o „nutnosti“ stáhnout vojska mezinárodní koalice z Afghánistánu -- neb tam stejně „prohrávají“ -- a jednat s „vítězným“ Talibanem. Karzai ovšem – jak by mělo být médiím známo -- občas zdůrazňuje potřebu jednat s některými, nižšími, místními elementy Talibanu už od památné celostátní „mírové“ džirgy před řadou měsíců a znovu nyní od nedávného jmenování mírového výboru či delegace pro ona jednání.

Zprávy z Kábulu ovšem hovoří i o tom, že důraz na „některé, nižší a místní“ elementy Talibánu není vůbec náhodný. Jak známo, mnozí z těchto bojovníků a jejich místních velitelů setrvávají ve zbrani jen kvůli penězům a nedostatku jiného placeného zaměstnání a jejich ideologická motivace je mizivá. To vše ve značném kontrastu s „vyššími a nejvyššími“ vůdci Talibánu, kteří se pro jistotu povětšinou ukrývají v bezpečí kmenových území Pákistánu a do Afghánistánu se ani už nevydávají, neb tam je prý nyní pro ně díky spojeneckým úspěchům stále nebezpečněji.

Rychlost a důkladnost spojeneckých úderů proti elementům Talibanu a al-Kajdy, včetně úderů amerických bezpilotních letounů a speciálních komand v posledních týdnech totiž nabrala na síle a decimuje Taliban tak, jako údajně nikdy předtím. To dokonce přiznávají i mnohá jinak dosud spíše pesimistická média, například britský deník The Times. Ten před několika dny dokonce neobvyklou obsáhlou reportáž zpravodajů z Kandaharu uvedl pod titulkem: „Taliban na pokraji zhroucení po úspěchu vzedmutí, tvrdí spojenci“ a vypočítal, že nejlepší velitelé Talibů jsou nyní buď mrtví nebo ve vězení a jejich bojovníci jsou neustále pod tlakem a trpí útoky spojeneckých vojsk a zradou místních obyvatel, kteří jejich vlády teroru mají více než dost a stále více se přiklánějí ke kábulské vládě a spojencům. Talibové jsou prý nyní špatně vyzbrojeni, pod neustálým tlakem a demoralizováni a tedy jinými slovy prohrávají. Údajně i proto – a řekněme s úlevou „konečně“ – že nynější zatím zjevně velmi úspěšná ofenzíva Ham Kari v Kandaharu má ke klasické vojenské ofenzívě dost daleko. Spojuje totiž elementy udržování pořádku a míru pod trvalou kontrolou území rozhodujícími počty vojáků s dalším budováním místní infrastruktury podle přání vesnických rad starších. Zároveň ničí bojůvky Talibů, aby jim zabránila ve znovuobnovení kontroly území od pákistánské hranice.

V západní Evropě či v Americe dál pokračují diskuse „peaceniků“ o nutnosti jednat a stáhnout vojska, ale v jižním Afghánistánu prý nyní stále více převládá přesvědčení, že Talibán „dostává na frak“ tak, jako nikdy od roku 2001-2. Důkazem je nejnovější zneškodnění desítek Talibů v provincii Takhar a usmrcení významného velitele na severu země, nalezení a zneškodnění dvou dep zbraní a polapení jejich ochránců a podobně. Situace se prý začíná blížit podobnému bodu, jaký s pomocí přiklonění místního obyvatelstva ke spojencům rozhodl o úspěchu v Iráku.

Britský velitel generál Felton prý dopisovateli deníku řekl, že vidí, že plán kampaně je úspěšný a že například množství min kladených Taliby pokleslo za posledních šest měsíců o 30 procent. To potvrzuje i bratr prezidenta Karzaje Ahmed Wali, který měl prohlásit, že Taliban je v jižní oblasti zlomen, poražen a téměř neschopen boje. Proto prý také na jihu ani spojenci ani vláda o jednáních s Taliby nehovoří a zato se prý začínají ozývat s takovými návrhy oni sami.

Skutečnost, že vojenští velitelé nevydávají ještě více pochvalných svědectví o situaci je prý dána tím, že po minulých zkušenostech není opravdu jisté, zda úspěchy nebudou ještě krvavě vykoupeny počty spojeneckých obětí a je tedy lépe spíše radost nad úspěchy potlačovat. Co však tato tvrzení, která by byla donedávna považována za nadsázku, nepřímo potvrzuje, je skutečnost, že Taliban nyní stále více útočí na civilní cíle v Pákistánu a s dočasným uzavřením hranice u Pešavaru, po spojeneckém útoku na Taliby přes hranici, i na stojící konvoje cisteren s palivem. To také potvrzuje, že přinutit Talibán k dohodě o míru v Afghánistánu nemůže nikdy mít bez zahrnutí Pákistánu do celé rovnice ani opravdovou platnost ani dlouhé trvání. Nyní se však dá tvrdit, že řešení by se mohlo začít rýsovat už v nejbližší době.