Jan Jandourek: Hromadné prozření norimberské

Volba titulu byla správná, ale prostředek na lepší spánek to nebyl. Gilbert se v letech 1945 a 1946 účastnil soudního jednání a byl v denním kontaktu s obviněnými. Hovořil s nimi o přestávkách i v celách. Poskytl pak fascinující pohled do nitra lidí, kteří se podíleli na vyvolání zatím největší katastrofy historie.

Když vidíme záběry ze slavného norimberského procesu s válečnými zločinci, vypadají obžalovaní poněkud schlíple. Jejich říznost někam zmizela. Jsou zmatení, jako by je něco zaskočilo.

Jeden z účastníků procesu, bývalý Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, nedostal provaz ale jen trest vězení, takže mohl vyprávět o tom, co na procesu viděl. Maršál Göring podle něj hovořil v závěrečné řeči o strašných zločinech a odsuzoval masové vraždy, pro které mu prý chybí pochopení. Maršál Keitel ujišťoval, že by raději zvolil smrt, než aby se zapletl ještě jednou do podobných ohavností. Bývalý vládce okupovaného Polska Frank varoval před cestou politické bláhovosti, která musí vést ke zničení a smrti. Antisemita Streicher najednou odsoudil Hitlerovo masové zabíjení Židů.

Tak bychom mohli pokračovat. Skoro to vypadá, že kdyby se konal ještě jeden takový proces, mohli by tam tito muži dělat rovnou žalobce a vyřídit si to s nacistickým režimem pěkně zostra. Prostě Norimberk zažil nevídané hromadné prozření a obrácení. Jenže, jak Speer připomíná, svůj podíl na zločinech dotyční popírali, takže k dokonalosti ještě cosi chybělo.

Ale dejme tomu, že obžalovaní mysleli svá odsouzení nacistických zločinů vážně a trpěli jen záhadnou ztrátou paměti. Gilbertův Norimberský deník ukazuje, že někteří možná skutečně litovali aspoň toho, že se nechali Hitlerem svést. A také toho, že místo něj jsou obžalováni oni.

I tak nás ale napadne, jak by se asi chovali, kdyby Německo válku vyhrálo. Dostali by zřejmě ještě skvělejší uniformy. Někde na východě by si zabrali paláce, postavili vznosné vily a sloužila by jim řada otroků. Možná by k nim byli velkorysí. To už se nedovíme.

Dějiny se nedají zkoušet jako šaty a čekat, až nám padnou. V každém případě je dobře, že se váleční zločinci dovedli jako zkroušení kajícníci tvářit aspoň jednou v životě, byť až na samém jeho konci.