Jan Fingerland: Zmoudření Naváze Šarífa

Podle veškerých zákonitostí už jí dostat neměl. V 90. letech byl totiž považován za neúspěšného premiéra a jeho sesazení armádou v roce 1999 podstatná část pákistánské společnosti vítala. Sobotní volby však opět dokázaly, že život se řídí jinými pravidly, než jaká vidí političtí komentátoři. Šarífova strana Pákistánská muslimská liga získala téměř polovinu křesel, deklasovala Pákistánskou lidovou stranu PPP, tedy svého hlavního soupeře a do určité míry tak odstavila úspěšnou garnituru minulých let. Šaríf však nyní směřuje k tomu, aby sestavil vládu bez pomoci kterékoli z ostatních velkých stran.

Přitom ještě nedávno se zdálo, že nejvíce se bude radovat někdo jiný, totiž Imran Chán, bývalá kriketová hvězda a nynější politik. Jeho Hnutí za spravedlnost vyvolávalo naději, že právě tato třetí síla konečně naruší dlouholetý politický duopol, totiž právě střídání Šarífovy Pákistánské muslimské ligy s dosud vládnoucí Pákistánskou lidovou stranou nynějšího prezidenta Ásifa Alího Zardárího. Imran Chán se však nestal černým koněm pákistánské politiky a do sedla se vrátil zmíněný Šaríf.

Tento politik zvítězil mimo jiné proto, že vyvolal dojem změněného muže, zmoudřelého státníka, který nebude opakovat své staré chyby. Pochází navíc z rodiny, která zbohatla v ocelářském průmyslu, a tak mnozí věří, že odstavením politiků, kteří se opírají o držení půdy, a posílením průmyslnického klanu udělali krok k modernizaci Pákistánu. Tato země značně zaostává za vývojem, a náprava řady neduhů, jako je neefektivita, korupce, chudoba a přílišná role státu v ekonomice byly hlavním Šarífovým tématem ve volební kampani.

Druhým důvodem, proč řada Pákistánců volila Šarífa, je skutečnost, že tato strana udělala nenápadnou dohodu s Tálibánem a Al Kajdou. Tyto organizace pak na shromáždění Pákistánské muslimské ligy neúročily, ačkoli byly tyto volby jednou z nejkrvavějších v historii a zahynuly při nich až stovky lidí. Zatímco sekulárně orientovaná Lidová strana byla útoky radikálů poškozena, Muslimská liga z imunity před atentáty těžila. Vítězství to tedy nebylo zcela čisté, ale přece se dá říci, že zvítězila demokracie, protože je to poprvé za více než půlstoleté dějiny Pákistánu, že jedna volená vláda vystřídá druhou, bez vměšování armády. Armáda, tradiční silný hráč a mimo jiné „pachatel“ Šarífova odstavení od moci v roce 1999, se v posledních letech stáhla. Nyní je to bývalý armádní generál a pozdější prezident Mušaraf, kdo je v domácím vězení, a bude zajímavé pozorovat, zda a jak se Šaríf bude svému sokovi nebo vůbec vojákům mstít.

Zejména na západě tedy vznikají obavy, co bude Šarífovo vítězství znamenat pro sekulární a občanskou budoucnost Pákistánu. Šaríf se totiž v některých otázkách přiklonil k muslimským radikálům, přinejmenším co se složení své kandidátky týče. S Tálibánem na severozápadě země při afghánských hranicích se chce dohodnout, nikoli jej porazit, a také ohlásil, že ukončí spolupráci se Spojenými státy na protiteroristických operacích. Útoky amerických bezpilotních letadel jsou totiž v Pákistánu velmi nepopulární. Soudí se, že Šarífova rétorika je v tomto ohledu vyhraněnější než bude realita, tedy že boj proti terorismu utrpí menší škody. Samotný Šaríf vidí dlouhodobé řešení v tom, že vrátí Pákistán zpátky na koleje. To je ale dlouhodobý plán. Nový premiér k tomu má velmi silné pověření ze sobotních voleb, ale také se nebude moci na nikoho vymlouvat, pokud se mu to nepodaří.