Jan Fingerland: Poučení z tureckého vývoje

Lidé, kteří ve více než šedesáti tureckých městech vycházejí protestovat do ulic, jsou poskládáni z velmi rozmanité koalice těch, kdo jsou nespokojeni se současnou vládou a zejména jejím cholerickým a panovačným premiérem. Zda tato nevyrovnaná aliance vydrží, není zřejmé. Zatím se také čekalo, zda se k rozhněvaným mladým levicovým mužům a k příslušníkům městské střední třídy přidají i dělníci. Teprve pak by začala situace být pro Erdoğana kritická. Prozatím jeden z tureckých odborových svazů, silně levicové sdružení s asi dvěma sty padesáti tisíci členy, vyhlásilo dvoudenní výstražnou stávku. Také starší obyvatelé měst se vyklánějí z oken a tlučou o sebe hrnci, což je vyjádření symbolické podpory demonstrantům. Zejména po velmi tvrdém zásahu policie z posledních dnů se mnoha lidem nechce do ulic.

Právě tvrdost policie při vyklízení zcela poklidného protestního tábora byla poslední kapkou, která mobilizovala dlouhodobě nespokojenou část společnosti. Proto také už dva přední představitelé moci zařadili jiný rychlostní stupeň. Zejména prezident Abdullah Güll, dosud loajální ke svému kolegovi Erdoğanovi, brzy promluvil velmi odlišným jazykem. Zatímco premiér mluvil o protestujících jako o lůze, extremistech, nebo dokonce teroristech, prezident dal jasně najevo, že podle jeho názoru jsou poklidné protesty legitimní součástí skutečné demokracie. Nyní také vicepremiér Bülent Arınç vyjádřil omluvu všem, kdo byli nevinně zbiti policií. Odmítl se omluvit těm, kdo ničili veřejný majetek.

Klíčovou osobou pro další vývoj je však i nadále samotný premiér. I když zmírnil tón, ze své zahraniční cesty, na kterou ostentativně odjel, navzdory dramatickému dění v jeho vlasti, vzkazuje i nadále, že nikam ustupovat nehodlá. Jeho osobní i politický styl je takový – ale právě tento přístup jej dostal tam, kde je, a s ním celá země. Erdoğanova kolize s velkou částí společnosti odkryla odvrácenou tvář jinak pozitivního tureckého vývoje posledního desetiletí pod vládou strany AKP. Vedle neoddiskutovatelných ekonomických a dalších úspěchů se ukazuje, že premiér postupně budoval stát ve státě, nebo lépe řečeno obemykání státu i společnosti jednou stranou a jejími představami. A to nejen o tom, jak mají fungovat veřejné instituce, ale dokonce i jak se mají chovat, myslet a cítit řadoví Turci.

Západ, který se okázale radoval z toho, že turecká společnost dokázala budovat úspěšné hospodářství, reformovat politické instituce a to vše pod hlavičkou umírněného islámu, nechtěl slyšet o vnitřních rozporech „tureckého modelu“ – ten pod Erdoğanovou taktovkou zahrnoval omezování občanských svobod, špiclování a trestání médií i jednotlivých novinářů za to, že píší proti němu. Západ si těchto poruch u svého předního spojence na hranici Evropy a Blízkého východu snažil nevšímat, ale svobodomyslně založení Turci tuto realitu žili, a nevšímat si jí nemohli.

Je zřejmé, že pokud by to nebyl park v Istanbulu, dříve nebo později by se nějaká rozbuška pro veřejnou nespokojenost našla. Turecko je však společnost značně rozštěpená a řada lidí i nadále stojí na Erdoğanově straně. Turecká demokracie bude muset nejen volbami osvědčit svou sílu a svou schopnost tyto velmi odlišné představy uvést v soulad, ke všeobecnému prospěchu.