Jan Fingerland: Malá francouzská revoluce
K Francii protesty, někdy i násilné, tak nějak patří, přinejmenším posledních 237 let. Ne vždy se ale jedná o stejný fenomén, a také poslední události se od některých z předchozích případů liší.
Čtěte také
Pro člověka, který situaci pozoruje ze střední Evropy, je celá řada výjevů povědomých. Velké davy v ulicích, hořící automobily, vlajky, transparenty, hesla. Některé věci jsou relativně nové, třeba tak velký podíl dobře organizovaných zlodějských band, s nimiž původní studentské protesty nemají nic společného.
Nebo informace o překvapivě bídném stavu francouzského školství, a to i postkomunistickými měřítky. A nepřipravenost bezpečnostních složek na masové nepokoje s účastí předem známých násilníků.
Jen pár dní před tím prezident Emmanuel Macron při testu nové balistické střely velebil unikátní francouzské know-how a konstatoval, že „aby byl člověk svobodný, musí z něj jít strach a musí být silný.“
Radikalismus pro všechny
Kolem demonstrací se rozvinula nadnárodní debata, ve které se ohřívají nejrůznější oblíbená témata, třeba „nerovnost & rasismus“, a proti ní zas naopak „islamismus, imigrace & integrace“. Potíž je, že v podobných sporech mohou mít všichni tak nějak pravdu, jen má každý trochu jiný filtr vnímání.
Část francouzských hlasů nadále velebí tradiční galský radikalismus, i když ten má, středoevropským pohledem, v sobě kus nihilismu. Tím spíš, že je doprovázen systematickým ničením, v němž jako kdyby bylo něco prastarého, potřeba dostat se za okraj toho, co povoleno je a co není. A zdá se, že i některým zahraničním pozorovatelům tento radikalismus nebo rituální ničení imponují, dokonce i když někoho jiného připravují o živobytí.
Čtěte také
V něčem mají radikálové a jejich obdivovatelé pravdu. Někdy je skutečně třeba mluvit nahlas, aby byl vzkaz slyšet. Pak ale také jistě platí, že když už se mluví až příliš nahlas, není nakonec nic slyšet.
A také platí, že za špatný stav školství nemohou „radikálové“, ale ti, kdo byli u moci. Kolikrát se jen v posledních desetiletích mobilizovalo proti Le Penovi, a pak Le Penové, aby se do Elysejského paláce nedostala krajní pravice. Jenže tím si umírnění řekli také o odpovědnost za to, že zastaví chátrání francouzského státu.
Francie je nicméně už dávno zemí, kde lidé extremistům věří, podstatná část lidí volí politiky, kteří patří k některému z radikálních proudů, někteří sociologové mluví o 39 procentech.
Za rozdmýcháním nepokojů stojí z velké části krajní levice, jenže ta se možná postarala o posílení krajní pravice, konkrétně Marine Le Penové. Samozřejmě platí, že ani extremisté, ti nalevo ani ti napravo, žádné recepty na obnovu nemají.
Poučení z krizového vývoje
K paradoxům patří skutečnost, že velká část veřejného mínění souhlasí s tím, že francouzské problémy vyplývají z kapitalismu nebo ekonomického ultraliberalismu. To není jisté. Podle Neue Zürcher Zeitung francouzský stát už teď přerozděluje šest euro z deseti.
Čtěte také
Pověstně drahé Švédsko jen pět a Švýcarsko dokonce pouhá tři eura. A nezdá se přitom, že by se švédští nebo švýcarští studenti třásli v lednu ve třídách zimou. Problém tedy nebude v moci a rozsahu státu, pokud tomu dokonce není naopak.
Potíž možná spočívá právě ve velebeném radikalismu – francouzská ochota protestovat, a připravenost vlád naslouchat lidu, zablokovala v posledních desetiletích ve Francii nejednu reformu. Výsledkem je předlužený stát, ztráta pověstné francouzské schopnosti inovovat, a celkové ochromení systému.
A pak je tu skutečnost, že Macron sice nebyl velký prezident, ale možná ani nebyl tak neúspěšný, jak se říká a jak sami Francouzi věří.
Konzervativnější komentátoři poukazují na to, že se nyní ve Francii neopakuje rok 1968, ale spíše se otevřeně projevují důsledky šíření „psychologie nárokovosti“. Přesvědčení, že když něco lidé nemají, není to nikdy jejich vina.
A to, že jiní něco mají, není jejich zásluha. Je zajímavé sledovat na X, bývalém Twitteru, reakce Francouzů čínského a japonského původu – protože ti mají pocit, že se o svůj úspěch zasloužili, a stát je neochránil.
Jiné hlasy poukazují na šířící se fenomén okázalého pohrdání kulturou a historií. Část protestujících nevidí ve výdobytcích minulosti žádnou hodnotu, a nebo ne svou hodnotu. Tak je možné ničit nejen cizí obchody, ale třeba i historickou radnici.
Byl to možná nikoli náhodou francouzský myslitel, který před dvěma sty lety napsal: některé revoluce skutečně jsou nevyhnutelné – ale obvykle je provádějí špatní lidé.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
