Jan Fingerland: Kdo (ne)porazí Netanjahua

25. říjen 2026

V souvislosti s izraelskými volbami mnoho lidí nejvíce zajímá, zda je někdo, kdo dokáže porazit Benjamina Netanjahu. Není to poprvé, co proti němu stanul silný vyzyvatel. Takový člověk ale musí umět několik věcí současně.

Izraelským premiérem se nestává ten, kdo získá nejvíc hlasů, ale ten, kdo si s tím, co dostane, dokáže nejlépe poradit. Oblíbená izraelská průpovídka zní: „Tohle je, co mám, a s tím zvítězím“. Tím se dlouhodobě řídí Netanjahu – a vítězí.

Čtěte také

Ne tak docela jeho vyzyvatelé, kteří v průběhu dekád přicházeli a odcházeli, a na některé se skoro zapomnělo. Například v roce 2009 volby vyhrála Cipi Livniová v čele strany Kadima, ale vládu nakonec nesestavovala. Dnes už je dávno mimo politiku.

V posledních letech to byli Naftali Bennett, Jair Lapid nebo Benny Gantz. Ten ne zas tak dávno stál v čele potenciálně vítězné strany, ale před pár dny raději odstoupil z voleb, protože by se ani nemusel dostat do parlamentu.

Ctižádostiví pravicoví politici Avigdor Lieberman nebo Naftali Bennett se propadli někam do středu pelotonu. Teď má blok proti Netanjahuovi nového hrdinu, bývalého náčelníka generálního štábu Gadi Eisenkota.

Čtěte také

Gadi a Bibi

Jeho strana Jašar, „rovně“, je podle průzkumů silnější než Likud, a blok stran, a většina Izraelců by ho upřednostňovala před Netanjahuem. Jeho vítězství není jisté, ale od Netanjahua i svých předchůdců v čele opozice se ale přece jen liší.

Netanjahu se stylizuje do role „pana bezpečnosti“, a tato image kupodivu v očích části veřejnosti přežila i 7. říjen. Třeba dlouholetý čekatel na premiérství Jair Lapid má zcela zanedbatelné vojenské zkušenosti. A Izrael čelil v posledních letech útokům z několika stran. Ovšem Gadi Eisenkot je bývalý generál a v tom stávajícího premiéra dalece přesahuje. Současně ale Izrael pamatuje mnoho vysokých šarží, které pak v politice pohořeli.

Čtěte také

Je tu i jiná odlišnost. Eisenkotův syn zahynul jako voják v Gaze, o tom, že jeho synové budou bránit vlast, se nepochybovalo. Nezvedený Netanjahuův syn Jair se po dobu války zašíval ve Spojených státech, a dával Izraelcům na dálku dobré rady.

Další Eisenkotovou výhodou je jeho původ. Pochází z neprivilegované rodiny, zatímco Netanjahu vyrůstal v elitním prostředí. A Eisenkot má také marocký původ, byl by prvním „mizrachi“ Izraelcem, který by stanul v čele vlády.

Je to trochu paradox, protože Izraelci blízkovýchodního původu většinou volí právě Likud. Eisenkot se stylizuje do klidného a přímočarého člověka z reálného života, a pravděpodobně jím i je.

Čtěte také

Pro Netanjahua je těžké na něj útočit i proto, že nemá na svém kontě žádné skandály nebo korupční podezření, jméno strany Jašar může znamenat „přímo“, ale také „čestně“.

Čestně, ale nejasně

V posledních dnech se v Izraeli debatovalo o tom, jestli je Eisenkotova strategie správná. Odmítá se jasně vyjadřovat k zásadním otázkám, pravděpodobně, aby se příliš nezavázal pro případ pozdějších rozhodnutí nebo koaličních jednání.

Někteří kritici říkají, že tato hra na jistotu ho může zásadně oslabit, protože Izraelci chtějí iniciativního člověka. A prý chtějí vědět, jak se rozhodne v otázkách, jako je Írán, Hamás, Hizballáh nebo budoucnost Gazy a Západního břehu.

Jan Fingerland

Ještě větší kritici poukazují na to, že jeho zdrženlivost v politice je podobná samotnému Netanjahuovi před 7. říjnem v oblasti obrany. A že právě tato nedostatečně proaktivní politika dostala Izrael tam, kde je.

Eisenkot je také mnohem méně zkušený v politické strategii i v politikaření, a může vyhrát volby, ale prohrát povolební jednání, tak jako kdysi Livniová. Likud už teď má tým, který zkoumá minulé výroky budoucích poslanců Eisenkotova Jašaru, a uvažuje, koho z nich přesvědčí, aby nakonec přešel na jeho stranu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.