Jan Fingerland: Boj o afghánskou princeznu aneb Další z americko-íránských bojišť

Jak známo, Američané a jejich spojenci vojensky vstoupili do Afghánistánu už v roce 2001 v souvislosti s 11. zářím a pokusem vykořenit Tálibán. Dosud platná dohoda s afghánskými úřady, která pobyt amerických vojáků v zemi legalizovala, však příští rok vyprší, a nebude-li schválena nová, koncem roku 2014 by teoreticky mohl z Afghánistánu odejít poslední americký voják – se všemi důsledky a následky. To si ve skutečnosti ani Američané, ani Afghánci nepřejí, ale cesta k dohodě není tak přímočará.

Dosavadní ujednání měla nahradit nová dohoda – „Bilaterální bezpečnostní dohoda“ – která redukovala počet amerických vojáků z desítek tisíc asi na osm tisíc. Tuto dohodu už v listopadu schválila Loja džirga, afghánská velká rada, a proto bylo pro mnohé překvapením, když se ukázalo, že prezident Karzaj ji na poslední chvíli odmítl podepsat.

Přišel s novými požadavky, například zákazem jakýchkoli domovních prohlídek ze strany zahraničních sil, které jsou mezi Afghánci pochopitelně velmi neoblíbené. Tvrdí také, že smlouvu by měl podepsat až příští prezident po dubnových volbách, což by znamenalo ratifikaci o mnoho měsíců odložit, ne-li úplně zhatit. Nikdo nepochybuje, že afghánský prezident má ještě další skryté podmínky. Byl znám jako velmi zkorumpovaný politik a jeho minulé zvolení málo kdo na západě i v samotném Afghánistánu považoval za čisté.

Americká administrativa zas trvá na tom, že dohoda musí být podepsána do konce letošního roku. Jde jí o plánování vlastních operací, rozhodování neamerických spojenců, kteří jsou v Afghánistánu také přítomni, a tvrdí také, že odsouvání podpisu znejistí afghánské vojáky tváří v tvář nejasné budoucnosti – to je jasná narážka na možnost, že by vládní vojáci ve strachu z kolapsu kábulské vlády mohli hromadně přecházet na stranu Tálibánu. Nezastírají také své přesvědčení, že v případě amerického odchodu zachvátí Afghánistán chaos. To zas Karzaj označil za vydírání, a dokonce takové jednání srovnával s kolonialismem.

Místo podpisu dohody s Američany Karzaj mezi tím stačil podepsat dohodu o bezpečnostní spolupráci s Íránem – letos už druhou, tentokrát ještě mnohem rozsáhlejší. Je to tak trochu Karzajího políček do americké tváře a také manévr, který má možná Washington přitlačit ke zdi. Také cíl Íránu je zřejmý – Teherán chce vyplnit vznikající mocenské vakuum a také nechce, aby v oblasti byly americké jednotky, v níž že se Karzaj s Američany skutečně rozejde ve zlém a zahraniční vojáci odejdou.

Íránský postoj je v mnohém ohledu pochopitelný bez ohledu na to, jaký režim v něm vládne. Afghánistán je íránským sousedem, s nímž má mnoho historických, kulturních i hospodářských vazeb. V Íránu žije kolem dvou milionů afghánských uprchlíků, z Afghánistánu zas do Íránu přichází velké množství opia, které se stává velkým společenským problémem. Írán je ale také země, která je velmi nevybíravá při prosazování svých zájmů ve svém okolí a v případě Afghánistánu je zřejmé, že se snaží uvnitř afghánského chaosu prosadit i za cenu podněcování vnitroafghánských neshod, masivního uplácení poslanců nebo vytváření svých klientů mezi afghánskými šíity, zejména Hazáry a Tádžiky.

Tím ovšem jen zesiluje velmi neradostné ostavení Hazárů v Afghánistánu, kteří jsou už tak předmětem mnoha ústrků. Nelibost vzbuzuje také snahou maximálně rozšířit vliv šíitského islámu v převážně sunitském Afghánistánu – Karzajího snaha vyrazit americký klín íránským klínem se tedy setkává s odporem i uvnitř samotného Afghánistánu. Někteří afghánští politici však více než celoafghánské mínění zohledňují své soukromé zájmy nebo lokální mínění, které íránskému vlivu může být nakloněno.

Teherán dokonce v poslední době spolupracuje s Tálibánem a Al Kajdou, což je vzhledem k někdejšímu nepřátelství sunnitských extremistů a ostentativně šíitské mocnosti pozoruhodnou ukázkou podivuhodného pragmatismu na obou stranách. Tálibánci byli letos v létě na epochální návštěvě Teheránu a tím drze obešli i samotného afghánského prezidenta.

Karzaj, který tuší, že Američané stejně jednou odejdou, ale Tálibán a Írán tu budou vždy, se na to snaží reagovat smírem jak s Íránem, tak i s Tálibánci. Proto také mezi jeho podmínky pro stvrzující podpis pod dohodu s Američany patří požadavek na repatriaci všech afghánských vězňů v Guantánamu.

To vše však není jen součástí náhradního íránského boje proti Američanům, ale také proti Pákistánu a Saúdské Arábii, které se snaží rovněž kormidlovat Afghánistán svým směrem. Potíž je, že mnohé z těchto kroků jsou zcela programově utvářeny tak, aby příští vývoj v Afghánistánu nikoli zlepšily, ale co nejvíce zhoršily a udržely ho v pozici kopacího míče okolních zemí.