Jaké má dnešní demokracie základy?

V duchu toho, co kdysi napsal Alexis de Tocqueville ve své práci Demokracie v Americe, že hodnoty demokracie mají svůj základ v křesťanských hodnotách. Téměř všichni Otcové zakladatelé evropských společenství byli proto nejen přesvědčenými demokraty, ale také skutečnými křesťany.

Dnešní situaci v Evropské unii lze sice charakterizovat jako demokratickou, současně však už nemůžeme zavírat oči před tím, že začínají povážlivě chybět právě tyto hodnotové základy. Že se v průběhu let a zvláště v poslední době rozdrobily. Demokracie byla redukována na boj politických stran o volební výsledky, na jejichž základě vznikají všelijak slepené koalice, vládnoucí ve většiny. U nás se nyní například rozmohlo nadšení nad tím, že dnešní rodící se koalice má tak báječnou většinu 118 hlasů v Poslanecké sněmovně. Nyní prý může krásně vládnout. Málokdo se ovšem ptá, ve jménu jakých hodnot bude vládnout? Jeden autor, o jehož pravicovosti nelze pochybovat, se nedávno dokonce zeptal, zda zvýšení DPH na knihy a jejich produkci není spíše barbarstvím. Musím proto opakovat, že demokracie není jen vláda momentální většiny, která si může dovolit téměř vše, co jí napoví kalkulačka. Skutečná demokracie je něco víc, je to systém politických institucí a politických pravidel, jenž slouží hlavně svobodné existenci člověka a občana. Demokracie mu také umožňuje, aby měl vliv na chod věcí a to ne jen jednou za pár let u volebních uren. Demokracie umožňuje občanům, aby se mohli starat nejen o svůj blahobyt, ale také o svou vzdělanost, o kvalitu svého života i po stránce kulturní, aby zajistili starším generacím důstojné stáří atd.

Zvolení politikové mohou ovšem začít křičet, že se jim tolik faktorů nevejde do kalkulačky a neumí tak složité operace, které by toto všechno zohledňovaly. Mohlo by se jim odpovědět, že na druhou stranu nikdo od nich neočekává, kromě nedočkavých žurnalistů, že budou neustále produkovat cifry, o kolik a za jak dlouho sníží státní dluh, o kolik a za jak dlouho zvýší příjmy státu. Žádná taková prognóza se totiž ještě nevyplnila. Jenže to si občané většinou neuvědomují, zapomněli na téměř všechny minulé sliby, předsevzatí a znovu uvěřili těm novým. Zatímco v sousedním Německu je mezi lidmi slovo reforma už téměř nadávkou, u nás se stále ještě vyplatí mluvit o připravovaných zásadních reformách. Veřejnost by však měla očekávat a požadovat něco úplně jiného. Měla by například chtít jasné závazky, že určité hodnoty budou podpořeny a jakým způsobem. To, že premiér Nečas opět svolává NERV, nevěstí nic dobrého, protože to je orgán, který se v tomto ohledu ještě nikdy jasně nevyjádřil.

Například k budování školek, které by matkám za přijatelných podmínek garantovaly možnost uvažovat o další profesním uplatnění. Kvalitních školek je u nás málo a jsou neúnosně drahé. Nebo by měli občané požadovat jasné slovo o školném, které by nemělo odrazovat od studia na vysoké škole a komplikovat přijetí těch, kdo na to nemají a půjčovat si nechtějí. A ostatně, kdo jim vlastně bude ochoten půjčit, byť se státní garancí? Nebo kdy budou občané odcházet do důchodu, jaká bude výše jejich důchodů od státu? Bude adekvátní tomu, co museli a musí odvádět na důchodovém pojištění? Podle křesťanského učení je posláním světské vrchnosti, moderně řečeno politické moci, udržovat a zajišťovat světskou spravedlnost. Jak se k tomu staví dnešní politika? Často se zdá, že jí to příliš nezajímá. Křesťanská sociální etika je téměř neznámá už i v křesťansko-demokratických stranách, které si mnohdy pletou politický katolicismus s nějakým moderním směrem v Evropě. Křesťanské hodnoty jsou v dnešní Evropě hodnoty, které mohou sloužit celé společnosti, obecnému prospěchu.

Sdílet je mohou lidé bez politické příslušnosti, liberálové, sdílet je mohou socialisté, pokud si nepletou sociální politiku s chovem domácích zvířat. A mohou na jejich praktické aplikaci spolupracovat s občanskou pravicí. Ta se sice u nás snaží vnutit veřejnosti názor, že pouze ona je garantem svobod, zatímco socialisté chtějí svobody jen omezovat, ale tomu věří stále méně lidí. Navíc je to teze, která společnost stranicko-politicky rozděluje, může vést k úspěchu ve volbách, ale nic víc.

Je evidentní, že Evropská unie žila rozmařile, na dluh a nyní musí začít žít úsporně a šetřit na všech stranách. Právem se stal požadavek na šetření hlavním požadavkem všech evropských vlád. Jenže je šetření a šetření. Můžeme šetřit tím způsobem, že osekáme všechny výdaje a budeme jenom sčítat, co nám to vynese. Budeme se také snažit zvýšit příjmy státu, což znamená zvýšit nějaké daně, nejlépe plošně DPH a pak v podstatě čekat než se obnoví hospodářský růst, jenž pak přirozeně zvýší státní příjmy. Nebo můžeme chápat šetrný způsob života jako hodnotu, kterou ocení až příští generace, které se nebudou muset potýkat s dluhy svých předků. Šetrný způsob života je něco jiného než šetření na všem. Je to koncentrace na to, co podmiňuje kvalitní život a zřeknutí se neustálému puzení ke konsumu. Moderní společnosti jsou masové společnosti, které podléhají vlivu médií a napodobování vzorů. Proto by skutečné reformy měly začít nahoře, ve vyšších patrech politiky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.