Jaké bude Bushovo druhé období?

Abychom se dobrali odpovědi, musíme si uvědomit několik důležitých skutečností. Hned na prvním místě je fakt, že velká většina Bushových voličů se pro svého kandidáta rozhodla na základě morálních hodnot. Podle některých výzkumů to uvedlo až osm z deseti dotázaných. To znamená, že principy budou nepochybně dominovat politice Bílého domu i nadále.

Z evropského pohledu se samozřejmě můžeme ptát, o jaké principy se to má vlastně jednat. Co se týče zahraniční politiky, pohled do minulosti leccos naznačuje: boj s teroristy bude probíhat nadále bez kompromisů a postup vůči problematickým režimům bude mít takříkajíc digitální podobu: buď se rozhodnou spolupracovat nebo budou mít problém. A co se týče evropských zemí, v klíčových otázkách se mohou k Washingtonu přidat, nemohou jeho politiku ale zásadně korigovat.

Pro Američany je totiž klíčovou otázkou bezpečnost. Úterní hlasování jasně ukázalo, že se cítí jako země ve válce - a to je věc, kterou Evropa nikdy úplně nedocenila. Pokud tedy bude Bílý dům přesvědčen o nutnosti nějaké akce z bezpečnostních důvodů, nenechá si svazovat ruce Radou bezpečnosti OSN.

Evropané mají ovšem naději, že Bushovo druhé volební období bude přece jen probíhat v lepším duchu než to první. I když - měli bychom ve skutečnosti mluvit o období od začátku války v Iráku. Do té doby totiž panovala na obou stranách Atlantiku naopak shoda. Po útocích na New York a Washington napsaly přece francouzské noviny "Všichni jsme Američané" a válku v Afghánistánu vedla široká koalice, včetně Němců a Francouzů.

Faktem ale je, že prezident Bush posléze nevěnoval dostatečnou pozornost diplomacii, která je pro starý kontinent mimořádně důležitá. Většinu rozhodnutí činil pragmaticky ze své oválné kanceláře a šel nejkratší cestou k úspěchu - bez ohledu na kritiku či dokonce odpor spojenců.

Dělicí čárou zřejmě zůstane i nadále Irák, kde se nenašly zbraně hromadného ničení, a na který Evropané jen tak lehko nezapomenou. Ilustruje to dobře ostentativní postoj francouzského prezidenta Chiraca, který se nyní rozhodl vyhnout setkání s iráckým premiérem Alávím, ačkoliv se počítalo se všemi představiteli evropské 25-ky. Na druhé straně určitou vstřícnost i Paříž nenápadně naznačuje.

Když se ale mluví o Spojených státech a Evropě, na jednu věc není radno zapomínat. Zatímco Washington reprezentuje homogenní celek, Brusel je často spíše stělesněním nejednoty Evropanů a neschopnosti najít jakkoliv malého společného jmenovatele. Evropu nadále tvoří státy se svou vlastní zahraniční politikou, s vlastními zájmy a s vlastní politikou - například ke Spojeným státům. V tomto smyslu neexistuje jedna Evropa.

Velká Británie bude tedy nadále hrát úlohu jakéhosi mostu přes Atlantik, "stará" a "nová Evropa" budou překonávat své rozdíly, Německo se bude vyrovnávat se svou velikostí a potřebou integrace, a Francie bude čelit pokušení mluvit za všechny. Jinými slovy, Evropa zůstane rozporuplná a v klíčových otázkách závislá na Americe.

Jedna oblast zahraniční politiky, v níž by mohla nastat kýžená shoda, se ale přece jenom nabízí: Blízký východ. Dá se předpokládat, že prezident Bush se bude chtít zapsat do dějin jako iniciátor míru ve svaté zemi, za něhož byly položeny základy, nebo dokonce formálně vznikl stát Palestina. Mimochodem, byl to on, kdo jako první název tohoto státu veřejně vyslovil.

Cestu k novému startu blízkovýchodního procesu otvírá faktický odchod palestinského předáka Jásira Arafata z tamní politiky. Bush se s ním nikdy nesetkal - naznačoval tím, že dokud se Palestinci nevzdají násilí, nemohou s jeho podporou počítat. V oblasti se přitom chce angažovat také Evropská unie, jež podporuje tradičně spíše Palestinskou samosprávu. A volání po nových iniciativách zaznělo v těchto dnech jak z Londýna, tak z Paříže.

Je tedy možné, že nastane podobný jev, jako za někdejšího amerického prezidenta Reagana. I v jeho případě se v prvních čtyřech letech mezi Bílým domem a Evropany jiskřilo, zatímco v druhém volebním období se vytvořila upřímná spolupráce. Bylo by to každopádně ku prospěchu všech, neboť jak hospodářské oživení, tak boj proti terorismu si to žádají. Bude k tomu ale potřebné překonat překážky v osobních vztazích. Takže uvidíme, nakolik se to povede.