Jak se mapují a vytváří stezky v tropech

Jak již bylo zmíněno v předešlých zprávách, území rezervace zřízené za účelem ochrany nártouna filipínského je značně kopcovité a porostlé hustým nízkým lesem, jenž místy přechází v křovité těžko prostupné porosty propletené liánami. Jedná se vlastně o několik zařízlých údolíček mezi nepříliš vysokými kopci. I přesto, že by se kdejaký horal nad převýšením pouhých 50-200 metrů rozesmál, pohyb a zejména pak práce v tomto terénu je poměrně komplikovaná. Pravidelné deště vytvářejí z existujících stezek bahniště anebo na jejich povrchu vytvoří kluzkou vrstvu, po níž lze velmi těžko šplhat nahoru, ale o to rychleji klouzat směrem dolů. Není výjimkou, že musíme prát terénní šaty každé tři dny, či dokonce denně, abychom mezi návštěvníky správy rezervace udrželi dojem civilizované Evropy. Druhým extrémem jsou pak vrcholky kopců a některé svahy. Vrcholky vybíhají v drobné vápencové skalky, jež jsou zpravidla zakončeny několik desítek metrů dlouhým suťoviskem. Také na povrchu kamenů vykonal déšť své, a tak mají hroty vybroušené často jako nůž. Vzhledem k tomu, že se jedná o krasovou oblast, jsou zde poměrně časté skalní trhliny či krátké jeskyně. V jedné z nich pak končí veškerá voda, jež dopadne na okolní kopce a je sváděna údolíčky do malé rokliny kde mizí v zemi za hukotu připomínajícího malý vodopád.

Myslím, že jsem vylíčil terén dostatečně barvitě, aby bylo zjevné, že sledovat pohyb a chování nártounů zde není úplně snadnou záležitostí. Úplně první cíl byl vytvořit mapu existujících stezek, jež byly vybudovány za účelem krátkých procházek pro přijíždějící turisty. Nutno však dodat, že za celé dva měsíce jsme na nich jediného odvážlivce nepotkali. Ke zmapování nám posloužily dva přístroje GPS. Jakožto Evropané, zvyklí na téměř totální pokrytí, jsme byli překvapeni velmi častou ztrátou signálu, a tak se často mapování měnilo v čekání na jasnou oblohu a dobrou konstelaci družic. Na zmapovaných stezkách pak bylo nutné označit pevné pozorovací body, z nichž půjde pomocí antény a buzoly určit polohu sledovaného zvířete. K tomuto cíli nám již přesnost GPS nestačila, a tak přišla na řadu obyčejná tužka, papír a desetimetrové pásmo. V současné době máme podrobně zmapováno zhruba pět kilometrů stezek a zaznačeno 130 bodů o přesné poloze. Kombinací měření ze tří bodů pak budeme schopni určit přesnou polohu zvířete, aniž by bylo vyrušeno.

Pavouk rodu Nephila - běžný obyvatel místního lesa a palouků|foto: Milada Petrů

Kapitola sama pro sebe je místní počasí. Středoevropan má neustále pocit, jako by bylo před deštěm. A ono i docela často je. Ale občas zas není, a to nás dokonale mate. Plánování výprav do okolí se tím značně ztěžuje a běžné činnosti jako například sušení prádla se stávají velmi zapeklitým problémem. Průměrná doba schnutí trička je tak tři dny, a to si to prádlo může člověk vzít a rovnou vyprat znovu. Důkazem, že si na místní klima zvykáme je třeba i to, že teď po dvou chladnějších dnech (nebylo 26°C, ale jen 23°C) se dva členové naší výpravy nachladili.

Podle zákonu schválnosti se však nártoun filipínský velmi rád pohybuje v oblastech, kde nevedou žádné stezky, a tak je často nutné další prosekat a zmapovat. Pokud jsem mluvil o pohybu v terénu jako komplikaci, tak pro vytváření nových stezek to platí dvojnásob. Kombinace vratkého terénu, tepla, vlhka a mravenců padajících z useknutých kmínků přímo do zátylku je dobrou odtučňovací kúrou, neboť člověka nenechá ani chvilku v klidu. Základní výbavou je mačeta, dlouhý rukáv a alespoň litrová láhev vody. V odrostlejším lese se cesty prosekávají relativně snadně, avšak na vlhčích místech se do porostu přidávají ostnité palmy a také ratan s velmi pevným dřevem a velkými trny.

Výhodou vytváření a mapování stezek je, že se člověk denně dostává do blízkého kontaktu s lesem a místní zvířenou. Při mapování se nám povedlo zpozorovat běžné i méně časté "obyvatele" boholských lesů. Například se nám během pochůzek povedlo potkat jednu ze dvou cibetkovitých šelem žijící v místních lesích - cibetku filipínskou. Svými zpěvy a skřeky nám tu práci zpestřují například různé druhy lelků, hrdliček či koukal (místní kukačka). Bedlivému pozorovateli jistě neunikne krátký klouzavý let dráčka, ještěrky, jenž je schopná plachtěním překonat mezeru mezi dvěma stromy či keři. Snad ale největší rozmanitost je zde patrná na různých druzích hmyzu a pavoukovců. Nelze si nepovšimnout obrovských pavouků rodu Nephila, kteří si s oblibou spřádají své až 2 metry široké sítě právě přes čerstvě prosekanou pěšinu. Stejně tak nepřehlédněte až 20 cm dlouhé mnohonožky, které volným tempem brázdí místní pěšiny. Většinu pavouků a hmyzích zástupců však objevíte právě poté, co podetnete kmínek, na kterém právě seděli. V porovnání s našimi mírnými podmínkami zde v tropickém klimatu vše roste podstatně rychleji, a tak nové výhonky raší neustále. Ty starší se často sklání pod tíhou deště, a tak znesnadňují pohyb a práci s vysílačkou. Takže je zde neustále co opravovat.

Pavel při mapování terénu a označování pevných bodů, které používáme pro zaměřování zvířat|foto: Milada Petrů